SRÍ LANKA 2009

 25.01.2009-06.02.2009 Srí Lanka

 Už na podzim 2008 jsme se s Ivou a Pavlem Strakovými domlouvali na společné dovolené. Lákali nás do Egypta k moři, ale nám se moc nechtělo a tak jsme se nakonec octli na Srí Lance. Cestu nám zprostředkovala cestovka BLUE SKY. Vlastně jsme měli od ní zajištěný pobyt v hotelu u moře v Hikkaduwě a výlety jsme si chtěli zajišťovat sami. Já byla strašně ráda, Egypt mě neláká a o Srí Lance jsem měla hodně referencí od Vlastičky Lemonové. Samé superlativy. Tak jsem začla vyhledávat informace na internetu a nakoupila si mapy a průvodce.

Srí Lanka je již od pradávna známá básnickým názvem „perla oceánu“. Normální člověk by si toto přirovnání vysvětlil tvarem ostrova, který připomíná kapku. Ovšem člověk, který Srí Lanku navštívil, smysl těchto slov vnímá jinak. Ostrov Srí Lanka, ležící pár kilometrů od Indie, má totiž úžasné přírodní bohatství a lze na něm najít mnoho krásy. V zemi o poloviční rozloze než Česká republika lze najít hory (nejvyšší bod Srí Lanky je Pidurutalagala s výškou 2 524m. n. m.), džungli nebo kilometry dlouhé, člověkem a turismem nenarušené pláže. Jakmile toto cestovatel uvidí, je pro něj celý ostrov jako překrásná a nedotčená perla.

Bohužel jsem se musela ohlížet na čas ostatních, takže nakonec to bylo jen na 10 nocí a pobytovka s tím, že budeme dělat výlety, i několikadenní po Srí Lance. Jak to dopadlo, posuďte sami.

25.01.2009 – neděle

Ráno v šest nás mladej Jirka naložil, na Hořicích jsme vyzvedli Strakovi a hurá do Vídně. Přes Bratislavu, bez dálniční známky. Dobře to dopadlo, asi v devět jsme byli už na letišti ve Vídni. Rozloučili jsme se s Jirkem. Odbavili jsme si kufry a chvilku se potulovali po letišti. Odlet byl v 11.45 hod. Na odbavení osob musel Jirka odevzdat kapesní nožík, dárek od Leony. Nechal si ho za 10 euro poslat zpět domů. Pak už jsme seděli v letadle. Letadlo se včas rozjelo, ale asi po 500 metrech se zastavilo a asi 40 minut jsme stáli. Kolem letadla se něco dělo, nevíme co, ale usoudili jsme, že asi nastupovala nějaká prominentní osoba, protože to bylo pořád lepší, než by jsme si připouštěli, že něco opravují. Letěli jsme s Katarskou společností. Jakmile jsme vzlétli, uviděli jsme krásně Bratislavu, pak už byli jen mračna. Do Kataru jsme doletěli asi za 5 hodin. Protože tam byl asi dvě hodiny časový posun, bylo už půl osmé místního času. Odlétali jsme až půl hodiny po půlnoci, tak jsme prošli obchody a pak jsme narazili na internet, tak jsme se bavili posíláním zpráv děckám a kamarádům. Asi hodinu jsme pozorovali krásné Srí Lančanky nebo Indky v sárí. Byli jsme jedni z mála turistů, kteří čekali na letadlo do Colomba..

26.01.2009 – pondělí

V 0:30 sedíme v letadle a asi o půl hodiny později odlétáme. Viděli jsme jen osvětlené ropné plošiny v moři a po jídle jsme usnuli. Let trval asi 4,5 hodiny a v Colombu bylo ráno. Je zde 4,5 hodiny posun oproti Česku. Vyzvedli jsme kufry, naštěstí všechno došlo v pořádku.. První, kdo vás na letišti vítá, jsou úředníci. Při vstupu do země potřebujete vízum, jaké vám ale bez problémů udělí. Vyměnili jsme si srílanské rupie. Vše probíhalo v pohodě, a tak další naše starost byla najít delegáta, který měl čekat na letišti. Bylo velké překvapení, že na nás promluvil česky. Jmenoval se Tonda a v 70 letech minulého století (to je hrozný) u nás studoval vysokou školu. Naložil nás hned do auta, takže jsme se nestačili ani zpotit vedrem, které bylo hrozný. Colombo je hlavní a zároveň největší město Srí Lanky. Žije tu asi 1 milion obyvatel. Přes Colombo (letiště bylo kousek od Colomba u města Negombo) jsme jeli do Hikkaduwi, místa našeho pobytu. Po cestě nám Tonda vyprávěl o Srí Lance a o životě na ní (on má 3 dcery, musí našetřit velké věno, o tom jak si nahrabal prezident a co se všechno na Srí Lance může). Cesta přes Colombo trvala přes hodinu. Pak už jsme jeli podél pobřeží. Cestou nám Tonda koupil kokosové ořechy a banány a na občerstvení, ukázal nám, jak pijí kokosové mléko. Bylo to chutný, jen to mohlo být studenější. Já jsme po cestě trochu pospávala, přece jen nás cesta dost vyčerpala. Ještě jsme si domlouvali třídenní výlet a tak nám cesta rychle uběhla. Asi kolem oběda jsme byli v hotelu, ubytovali jsme se a ještě jsme si s  Tondou připili naší slivovičky. A pak už hurá k moři. Pláž u hotelu, moře, palmy, bazén. Připadala jsem si jak V.I.P. osoba, když jsem ležela na lehátku a pozorovala Indický oceán a sklánějící se palmy nad ním. Bylo mi blaze. Voda byla teploučká, byli jen dost velké vlny a přímo u hotelu byl asi 10 metrový pás, kde bylo hodně ježků. Na pláži hlídkovala ostraha, která chránila hosty před dotěrnými prodavači. Tak jsme z povzdálí pozorovali babky jak nabízejí od košil, sukní po prošívané deky. Voda v bazénu byla taky úžasná, ani se nám nechtělo jít pryč. Ale museli jsme prozkoumat městečko. Městečko Hikaduwa patřilo po léta k turistickému ráji plném hotelů, penzionů a dokonalých pláží. Ovšem dnes je situace poněkud jiná. Velká část hotelů se neudržuje ve stavu, který by si zasloužily. Ubytování se nabízí na každém rohu, je zde tedy velká konkurence.Velkou ránu městu zasadilo tsunami, při kterém zde zahynul velký počet lidí. Město se ale nevzdalo a snaží se následkům čelit. Opravují se hotely, železniční trať, obětem tsunami nyní turisté chodí zapalovat svíčky a při pohledu na tragická místa nevěřícně kroutí hlavami, co toto neštěstí napáchalo. Hikaduwa se může pochlubit největšími potápěčskými školami na Srí Lance. Potápěčské období je zde od listopadu do dubna, turisty lákají korálové útesy nebo podvodní prohlídka vraků, která je velkým dobrodružstvím. Korálová rezervace je na severu města a byla založena v roce 1988, aby chránila prostor v moři, který je jen pár metrů hluboký. Korály jsou zde ovšem z velké části mrtvé. Tak to k Hikaduwě. My jsme šli projít hlavní třídu. Jirka s Pavlem stáli u každého stánku, tak to šlo pomale. Každou chvilku nám někdo nabízel jízdu tuk tukem, lidovým vozítkem, trojkolkou. Nakonec jsme si za 10 dolarů domluvili projížďku loďkou. Cena byla usmlouvala s původních 25 dolarů. Pavel si objednal šťastného slona s chobotem nahoru. Pak jsme si zašli na večeři do hotelu. Jídlo bylo formou švédských stolů a bylo toho opravdu hodně na výběr. Ryby, kuře, skopové i vepřové, těstoviny, brambory a hlavně rýže. K jídlu jsme si koupili pivo (pití nebylo v ceně). Protože to byl celkem luxusní hotel na místní poměry, i cena piva tomu odpovídala. Jeden a půl litru vody 150 rupek (v obchodě 45) a pivo 370 rupek. To je hodně.Po večeři jsme si dali na pokoji rum, proti průjmu, spustili moskytiéru a šli spát. Bylo toho za ty dva dny na nás mnoho.

27.01.2009 – úterý

Po snídani nás čekal výlet lodí, který jsme si včera domluvili. O půl desáté nás čekal nahaněč a tuktukář. Všichni chtějí vydělávat. Tuk tuk jsme odmítli. Cesta trvala asi 15 minut na další pláž, kde už nás čekal „bratr“ nahaněče, loď a na ni „kapitán“. Nastoupili jsme na loďku. Měla prosklené dno, tak jsme mohli pozorovat život v moři. Jel s námi majitel loďě a kapitán. Viděli jsme hromadu barevných rybek, které jsme krmili chlebem. Když jsme pluli asi 10 minut, začal majitel vyjednávat o ceně. My jsme řekli, že mu dáme domluvených 10 dolarů. Bylo nám řečeno, že to je pro dohazovače. Kapitán a majitel chtějí další peníze. Chvilku jsme se dohadovali a pak jsme se nechali zavést zpět na břeh. Je pravda, že 10 dolarů za hodinovou projížďku je málo, ale to jednání, kdy si člověk něco domluví a oni pak klidně domlouvají další peníze nás naštvalo. Jste bílí tak plaťte! Po nezdařeném výletě jsme šli na naši pláž a celé odpoledne jsme se koupali v moři a slunili na pláži. Před večeří se za námi stavil Tonda a oznámil nám, že s námi nemůže a na výlet pojedeme jen s řidičem. Dost nás to mrzelo, přece jen mít česky mluvícího člověka by byla výhra. Ale co, aspoň se Pavel pocvičí v angličtině. Před večeří jsme se šli projít do městečka, Pavel si vyzvedl slona a byl šťastný jako on. (Slon měl chobot nahoru a to je prý šťastný slon). Večeře byla vydatná, hodně ovoce, paráda. Jirka s Pavlem si dávali od každého pokrmu trochu a moc si pochutnali. Já jsem se specializoval na kuře, ryby a po večeři hodně ananasu a banány. Meloun tu nebyl tak dobrý. A ani zákusky jsme nemuseli. Byly dost sladký a taky nabízeli barevný sladký rosol. Ten taky nebyl nic moc. Po večeři jsme se šli projít po pláži, ale bylo na ní plno malých krabů, tak jsme ještě skočili do bazénu a po rumové medicíně jsme šli spát. Zítra vstáváme o půl čtvrté.

28.01.2009 – středa

Ve čtyři ráno už nás před hotelem čekal Moha, náš řidič a průvodce v jednom. Nafasovali jsme svačinku a vyjeli jsme. Bylo to auto asi pro devět lidí, tak jsme se mohli všichni pohodlně natáhnout. Byla tma, tak jsme všichni usnuli. Před Colombem jme odbočili na Maharagamu a za chvilku se krajina začala vlnit. Jakmile jsme vyjeli ven z města, začali jsme poprvé vnímat známky chudoby. Budovy a obchody byly velice prosté. Silnice byla plná lidí na kolech, které ale rozhodně nepoužívali kvůli sportu nebo lásce k ekologickému způsobu dopravy. Ohledně dopravy je nutno říci, že pro Evropana jsou nepoužitelné srí lanská auta. To, že se jezdí vlevo, ještě není tak hrozné.  Hlavním problémem je srí lanský provoz. Pro nás, jakožto lidi ze západu, kteří jsou zvyklí na pevná pravidla, je provoz úplně chaotický. Předjíždí se tu skoro v každé situaci a běžně jsou k vidění okamžiky, kdy se na silnici míjí tři auta vedle sebe. Klakson se používá v každé situaci a krátké výstižné zatroubení zde slouží k informativnímu charakteru, než k ventilování agresivity jako u nás. Přesto je zde menší nehodovost než u nás, protože na Srí Lance se tolik nepreferuje rychlost, jako na našich silnicích. Maximální rychlost, kterou jsme cestovali byla 70km/h. Ve městech rychlost klesala o polovinu. Jednou jsme dokonce spatřili na ulici hlasitě houkající a troubící sanitku, jejíž rychlost byla asi třicet. Asi o půl  osmé jsme zastavili v malé vesničce v bufetu. Dali jsme si kafe a čaj, slupli svačinku a pak pozorovali školáčky, jak spěchají do školy. Holčičky s copánky a s neskutečně velkýma očima, bílá uniforma a velká taška. Kluci bílá košile a modré kraťasy. Odpoledne byly všechny děti ušmudlané a ráno zase jako z cukru. Pořád bylo co pozorovat. Auto jelo nanejvýš 60 km v hodině, navíc náš řidič Moha neuměl řadit. Dřevěné domečky kolem silnice, rýžová políčka a palmové lesy. A všude lidé a psi. A plná silnice houkajících aut. Chudé dřevěné domky byly podél celé naší trasy, občas jsme zahlédli budhistický chrám. Zastavili jsme až v Pinewale, kde byl sloní sirotčinec, kde se lidé starají o sloní rodiny a zvláště o slony, kteří byli zraněni kvůli následkům války. Pokuste si představit stříbřitou řeku k jejíž hladině se kloní palmy, obzor lemovaný siluletami kopců a přímo uprostřed té krásy šedesát těchto „drobečků“. Pokud jste si to dokázali náležitě představit, můžete mi věřit, že ani představy se na tomto místě nevyrovnají realitě. Na Srí Lance dnes žije kolem 2 500 slonů, oproti 12 000 před sto lety. Sloni jsou proto dnes zákonem chráněni, i když zvláště divocí sloni způsobují místním zemědělcům nemalé škody.Moha nás neupozornil na množství prodavačů čehokoliv. Prodávali předražené pamlsky pro slony, byli schopni Vám ukázat cestu a natáhnou ruku na bakšiš. Nikdo nežebral, každý si chtěl tu svoji trochu peněz „odpracovat“ Až do konce zájezdu jsme se nenaučili říkat ne a nechali se od Srí Lančanů balamutit a platit jim pro ně nekřesťanské peníze za jejich služby. Ale asi nám to tak moc nevadilo, protože když člověk viděl kolem chudobu, bylo mu hloupé těm lidem trochu nepomoc. Útulek zřídili pro slůňata, kterým zabili matku a sama by pošla. V útulku právě probíhalo krmení mláďat, tak jsme koukali na skupinku slůňátek, jak pijí z flašky mléko. Kdo zaplatil, mohl podržet lahvičku s mlékem. Slůňata byla strašně roztomilá. Pak jsme zamířili dál, kde bylo velké stádo slonů. Nikdy jsme nic takového neviděla a před slony jsme měli pořádný respekt. Byli tam sice ošetřovatelé s tyčemi, ale kdyby se slon rozběhl, asi by ho nedokázal zastavit. Sloni byli ale volně v obrovském výběhu, takže měli jakousi svobodu. Dospělí sloni pak byli používáni na práci. Dokonce jsem si i slona pohladila, měl hrubou kůži a díval se malýma očkama celkem mile. Udělali jsme hromadu fotek, ale protože program byl nacpaný, museli jsme odjet. Dalo by se tady být celý den, ale bohužel jsme museli jet dál. Vstup do útulku byl pro cizince 5 dolarů, místní to měli za pár rupek. Na Srí Lance jsou vstupy celkem drahé, ale domorodci to mají za pusu. Přes Etagalu jsme projeli Dambullu a další zastávka byla až v Sigíryi, Lví skále, Sigiriya je osamělá výrazná skála, která převyšuje okolní terén o 200 metrů a je prakticky kolmá. Vypadá úchvatně. Nahoře na skále se zachovaly ruiny pevnosti. Ze skály jsou nádherné výhledy na okolí. My jsme si za 25 dolarů koupili lístek. Hned u vchodu se na nás nalepil srílančan a začal nám anglicky dělat průvodce. Prý zadarmo. Marně jsme mu vykládali, že průvodce nechceme, že máme knížku a všechno víme. Prostě šel vedle nás a pořád do nás hustil historii Sigírie. Sigiria byla sídlo na skále, která v rovinaté krajině působila jako náhodně pohozený obrovský kámen. Podle historických příběhů král Srí-lanky měl dva syny, z toho jeden byl jeho levoboček Kassapa. Kassapa zabil svého otce, převzal po něm trůn a svého nevlastního bratra Moggallána vyhostil ze země do Indie. Potom trpěl paranoidním strachem z toho, že se jeho bratr vrátí a bude se snažit pomstít otcovu smrt. Výsledkem chorobného strachu byla právě Sigiria, kde se Kassapa opevnil. Čas si krátil se svými konkubínami v bazénech zkonstruovaných na vrcholu pevnosti. Však jeho strach se nakonec ukázal jako oprávněný. Královský potomek se vrátil, dobyl pevnost a zabil levobočka. Postupně jsme začali s průvodcem komunikovat, takže dosáhl svého. Vyptávali jsme se ho na boj s Tamilaskými tygry. Dozvěděli jsme se, že v  celé zemi probíhá totiž spor mezi národnostně převažujícími sinhálci a menšinou Tamilů, kteří se chtějí osamostatnit. Právě teroristická organizace Tamilští tygři, která stojí za sérií útoků na policisty i civilisty způsobila mimo jiné i rapidní úbytek turismu. Zvláště severu Srí Lanky se turisté vyhýbají kvůli hrozbě únosů a jelikož Srí Lanská vláda s únosci zásadně nevyjednává. Problémy mezi Sinhálci a Tamily se za poslední desítky let vyhrotily. Sinhálci jsou původní obyvatelé Srí Lanky, vyznáním buddhisti a Tamilové, kteří na ostrov přišli později, když se snažili dobýt sever Cejlonu, jsou hinduisté. Stručně lze říci, že Tamilové se považují za utlačované a bojující za svá práva a vlastní zemi. Sinhálci zase berou Tamily za nepřizpůsobivé, kteří páchají škody Srí Lance a chtějí rozdělit jednotu státu. Taky nám říkal, že vláda dostává teroristy pod kontrolu a že je postupně zabijí. Iva, která neměla o politické situaci na Srí Lance ani potuchy a myslela si, že se bavíme o zvířatech vytřeštěně prohlásila. A proč je nepošlou do zoologické zahrady? Prošel s námi celou prohlídkovou trasu, upozorňoval nás na každou opičku. Čekali jsme kdy to přijde. A přišlo. Na závěr nás poprosil, ať mu dáme bakšiš. Prý podle svého srdce. Když jsme mu 1000 rupií, moc se mu to nelíbilo. A to nám nabízel služby zdarma. Stejně jsme mu víc nedali. Bylo to zde pěkný, člověk se vžil do doby dávno minulé, kdy na skále stála pevnost a pod ní byly překrásné vodní zahrady s lekníny.

Autem jsme odjeli na oběd. Ten jsme měli v malé hospůdce u cesty. Byly nachytány švédské stoly, takže jsme si mohli vybrat, jestli si smlsneme na srí lanském jídle, nebo třeba jen na kuřeti. Po obědě jsme odjeli do Dambuly,  Město je ovšem hojně navštěvováno turisty, protože zde leží proslavený královský skalní chrám. Jedná se o pět skalních jeskyní, které se tyčí na skalnatém kopci asi 100–150 metrů nad Dambullou. Jeskyně byly používány k bohoslužebným účelů již od 1. století před naším letopočtem. Dnešní výzdoba je ovšem převážně z 18. a 19. století. V chrámech je mnoho soch Budhů a krásné skalní malby. Jednotlivé jeskyně jsou vyzděné a vstupuje se do nich normálně dveřmi. Když vkročíte dovnitř, vypadá to tu spíše jako v klasickém chrámu než v jeskyni. Že však nejste v normální místnosti, to poznáte hlavně podle mírně zvlněného a hrbolatého stropu. Ten je vyzdoben krásnými malbami, na některých místech ovšem ze stropu neustále kape voda, jako v klasické jeskyni.

Po zaplacení vstupu do areálu nejdřív narazíte na obrovskou pozlacenou sochu Budhy, která je vysoká 30 metrů. Socha se mi celkem líbila, je monumentální a působí důstojným dojmem. Socha se tyčí nad Zlatým chrámem, jehož je součástí. Není to žádná stará památka, neboť byla postavena teprve v roce 2000 z darů japonských věřících. Součástí areálu Zlatého chrámu je i muzeum. To jsme nenavštívili a na rozdíl od samotné sochy na mě působilo velmi kýčovitým dojmem. Vchod do muzea připomíná vstup do Disneylandu či do nějakého strašidelného zám­ku.  Samotné jeskyně ovšem leží v kopci nad chrámem a vylézá se k nim po širokém schodišti. Po cestě jsme potkávali prodavače, kteří nám nabízeli nějaké cetky za hodně peněz. A hodně žebráků. Chudoba je na Srí Lance velmi výrazná. Stalo se nám několikrát, že nás lidé chytali a prosili o peníze. Nikdy jsme se nesetkali s krádeží, které jsou zde prý hodně obvyklé. Turisty prý zatáhnou do bočních uliček a zpátky odcházejí o váhu peněženky lehčí. Při výstupu z chrámu jsme potkali žebráka, ale ne jen tak ledajakého. Byl na kolenou a vypadal jakoby klečel. Jenomže při bližším pohledu jsme poznali, že klečí, protože má zlomené nohy. Přesto se usmíval od ucha k uchu a natahoval k nám ruku, prosíce o peníze. Na Srí Lance existují skupiny, které v mládí unášejí z rodin děti, kterým zpřelámou nohy a pak je nechají žebrat u turisticky frekventovaných míst. Všechny peníze, které vyžebrá (a těch vzhledem k tomu jak vypadá není málo) si pak shrábnou pro sebe. Srí Lanka je země plná kontrastů a tento žebrák na pozadí překrásného chrámu byl pro nás jeden z nejsilnějších. Po cestě bylo i neskutečně mnoho opic. Nemohli jsme se od nich odtrhnout, pořád jsme si je fotili a natáčeli. U jeskynních chrámů jsme si museli zout boty a za 20 rupek jsme je odevzdali „hlídači“. Bylo dost velké vedro a po dlažbě se nedalo vůbec chodit. Spěchali jsme do stínu chrámu. Nechápu, že zde tolik lidí chodí bosky. U jeskyní zase další stráže. Mají strach z atentátů na turisty.  Samotným popisem jednotlivých jeskyní Vás nebudu moc unavovat, najdete ho v každém průvodci. Uvidíte tu především sochy – Budhy, Budhy, Budhy… a také sochy dvou králů. Většina soch je v sedící poloze a lemují stěny každé z jeskyní, najdete tu ale i sochy stojící a ležící. Dále jsou zde pak krásné malby, a to především na stropech. Jeskynní chrámy v Dambulle byly již v roce 1991 zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO. Jeskyně jsou hezké a určitě stojí za návštěvu.

My vyrážíme směr Kandy. Cestou jsme ještě navštívili zahradu s kořením. Prohlédli jsme si jak roste hřebíček, pepř, aloe, vanilka..Všude to pěkně vonělo. Byla už tma, na Srí Lance je tma od šesti do šesti. Vstup do zahrady byl zdarma, zaplatíte až za masáže, které vám vnutí a pak v jejich zázračné lékárně. Koupili jsme si aloeový krém po opalování – výborný a vodičku na křečové žíly. Krém jsme pak v obchodě viděli za poloviční cenu. Po tomto zážitku jsme už jeli přímo do Kandy, kde jsme měli zbytečně luxusní ubytování v hotelu s bazénem. Po večeři jsme šli do bazénu. Teda já né, protože jsme neměla plavky. Pak jsme ještě absolvovali stěhování do jiného pokoje, protože nám tam hodně smrděl odpad. A pak jsme už šli spát. Dnes jsme měli plno zážitků a ráno jsme brzy vstávali, takže jsme usnuli jako když nás do vody hodí.

29.01.2009 čtvrtek

    Ráno jsme vstali o půl sedmé. V sedm jsme už byli nabalení na snídani. Projeli jsme autem městečko Kandy.  Kandy je druhé největší město ostrova a je daleko menší než hlavní město Colombo. Avšak pro dějiny ostrova a pro národní hrdost Sinhálců má Kandy význam naprosto mimořádný. Nejdéle odolávalo tlaku kolonizátorů. V Kandy je také ukrývána věc ze všech věcí na Srí Lance nejposvátnější - Budhův zub. Kandy leží přibližně uprostřed ostrova, asi 115 kilometrů na severovýchod od Colomba. Jiný místní název tohoto města je Mahanuvara, což v   překladu   znamená „Velké město“. Je nejjižnějším vrcholem tzv. kulturního trojúhelníku (druhé dva vrcholy tohoto trojúhelníku jsou města Anuradhapura a Polonnaruwa). Zároveň leží Kandy na úpatí Vysočiny, ve velmi příjemné nadmořské výšce 500 m.n.m. Není zde proto takové dusno jako v pobřežních oblastech, zároveň se Vám tu ale nemůže stát, že se ráno budete klepat zimou (což například v takové Nuwara Eliya není nic neobvyklého). Kandy je v současnosti druhým největším městem ostrova Má něco přes 100,000 obyvatel. Kandy je pro obyvatele ostrova nejdůležitějším městem Srí Lanky vůbec.

Kandy je především symbolem hrdosti a nezávislosti ostrova. Evropským kolonizátorům se ho totiž nedařilo dobýt celých 300 let! Nejdříve přišli na počátku 16. století Portugalci a obsadili pobřeží celého ostrova. Nebyli však schopni zmocnit se centrální vrchoviny a tak království Kandy zůstávalo nezávislé. V 17. století přišli Holanďané a vyhnali Portugalce. I Holanďané ovládli celé pobřeží Cejlonu, jak se tehdy ostrov nazýval, ale i oni si vylámali zuby na Kandyjském království, které se jejich tlaku úspěšně ubránilo. Teprve třetím dobyvatelům, Britům, se podařilo nakonec přece jenom dobýt celý ostrov. Kandy bylo obsazeno Brity v roce 1815. Místní obyvatelé jsou ale dodnes hrdí na fakt, že se jejich předkům podařilo Evropanům vzdorovat tak dlouho. Především má však Kandy obrovský náboženský význam pro všechny buddhisty (tedy především pro většinové Sinhálce). V Kandy je totiž údajně uchovávána nejcennější náboženská relikvie na ostrově – Budhův zub. Podle pověsti byl Budhův zub (sinhálsky daladá) vytažen z plamenů Budhovy pohřební hranice v roce 543 př.n.l. a ve 4. století n.l. byl tajně propašován (ukrytý ve vlasech princezny z Kalingy) na Srí Lanku. Pro místní buddhisty se zub stal symbolem nezávislosti ostrova. A protože dějiny Srí Lanky byly velmi pohnuté, byla i historie Budhova zubu velmi pestrá. Zub byl nejdříve uchováván v Anuradhapuře. Když bylo později hlavní město přesunuto z Anuradhapury do Polonnaruwy, stěhoval se stejným směrem i zub. Zub byl několikrát ukryt i na dalších místech ostrova, nakonec se ale dostal do Kandy. Ve 13. století ho sice indičtí nájezdníci uloupili a odvezli do Indie, Srílančanům se ho ale podařilo získat zpět. V 16. století se zubu pravděpodobně zmocnili Portugalci, odvezli ho do své indické kolonie Goa a tam ho coby pohanskou relikvii s pravým katolickým fanatismem spálili. Sinhálci však tvrdí, že to není pravda. Portugalcům prý byl podstrčen zub nepravý, zatímco pravá relikvie byla ukryta na bezpečném místě.Téměř 100 let (s přestávkami) se pak stavěl v Kandy chrám Buddhova zubuBudhův zub má dokonce svůj velký svátek! Slavnost Esala PeraheraV roce 1998 se chrám Budhova zubu stal cílem teroristického útoku. Výbuch bomby, kterou nastražili tamilští tygři , zle poničil fasádu objektu.A jak je to s Budhovým zubem ve skutečnosti? To nikdo nemůže s určitostí říci. Pro buddhisty je samozřejmě pravost relikvie nezpochybnitelným faktem. Zub ovšem není běžně vystavován. Je ukrytý ve zlaté schránce a spatřit ho může jen nemnoho VIP návštěvníků. Zlí jazykové tvrdí, že zub je příliš velký na to, aby byl lidský a je prý možné, že ve skutečnosti je ve svatyni ukrýván zub buvolí (a že Portugalci ten pravý zub opravdu zničili). Před místními věřícími ovšem raději o této teorii nemluvte – zřejmě by Vás nevyslechli s pochopením. se koná na počest této relikvie každoročně v červenci nebo v srpnu. Celá událost trvá 10 dní. Během festivalu probíhá po celém Kandy noční procesí. Nočních průvodů se účastní tisíce tanečníků, polykačů ohně, bubeníků, artistů a dalších umělců. Zlatým hřebem programu je sloní průvod. V čele asi stovky slonů kráčí slon nejdůležitější a nejhonosněji vyzdobený (říká se mu Maligawa Tusker), který nese na zádech repliku schránky posvátného zubu. Esala Perahera je daleko nejvýznamnější slavností na Srí Lance a jedním z největších náboženských svátků v Asii vůbec. Bohužel jsme ji neviděli, neboť jsme Kandy navštívili v lednu.. Dokončen byl v roce 1782 a zub je v něm prý uchováván dodnes. Díky tomu je Kandy asi nejvýznamnějším buddhistickým poutním místem na Srí Lance a každý buddhista by měl chrám Buddhova zubu navštívit alespoň jednou za život. Pro Sinhálce má tedy Kandy a Buddhův zub asi stejný význam, jako Mekka pro muslimy.

My jsme si prohlédli jezero uprostřed města. Uprostřed je ostrůvek, kde prý kdysi býval nevěstinec. Chrám Budhova zubu je hned vedle. U vchodu jsme prošli důkladnou prohlídkou. Batoh nám prohlédli důkladně, prohlédli, jestli někde nemáme schovaný nůž nebo bombu. Byla to důkladná prohlídka, jako na letišti. Pak jsme se opět museli zout a konečně jsme stanuli před chrámem. Všude to krásně vonělo, protože místo svíček mají všude květy, které vydávají překrásnou vůni. Květy si můžete koupit před chrámem . Po prohlídce jsme zašli do banky, abychom měli na tringelty a odjeli do Botanické zahrady v Peradeniva

Slavná botanická zahrada Peradeniya Botanic Gardens leží asi 6 km od Kandy, na území o rozloze 60 ha a patří mezi největší ze zahrad ostrova. Leží ve vlhkém údolí, které je chráněné proti větrům kopci.Zahradu obtéká ze tří stran řeka Mahaveli. Průměrná roční teplota tu činí 24 °C a průměrně tu prší 160 dní v roce. Proto tu překrásné bují všechny rosliny.
Můžete se tu procházet buď sami, všude také uvidíte místní srílančany, jak tu se svými rodiny odpočívají na anglickém trávníku nebo se prochází ve stínu stromů. Od 14. století patřila zahrada sinhálským králům. V roce 1821 si ji přivlastnili Angličané a chtěli ji přebudovat na typicky anglickou zahradu. Naštěstí se pouze rozšířila a celá původní zahrada byla zachována. O kousek dál najdete malé údolíčko, ve kterém roste tropické koření – pepř, muškát, skořice, nové koření, vanilka a hřebíček.
Navštívili jsme skleník, plný překrásných orchidejí. V místním arboretum roste několik tisíce stromů, jsou tu jezírka a skalky, palmové aleje, pěstují se tu léčivé bylinky a kaktusy. Největší atrakcí, kterou jsme si nenechali ujít je obrovský fíkovník – Ficus benjamina, největší strom na Srí Lance, který zabírá 1600 m². Svým tvarem může někomu připomínat obrovskou bedlu. Fíkovník je starý přes 100 let a je vysoký asi 8 metrů. Jeho koruna zabírá dokonce 2.420 m2.Zajímavé jsou také unikátní seychellské kokosové ořechy . Po celé botanické zahradě vyrůstá také bambus, který se považuje za nejrychleji rostoucí trávu. V období dešťů rosteneuvěřitelně rychle, prý až o 40 cm za den.
Při příjezdu na Srí Lanku budete uvítáni překrásnými, voňavými květinami, kterým se jednoduše říká „vítací květiny. Mají barvu bílou, žluté, oranžovou, fialovou nebo červenou. Tyto květy rostou na keři Plumeria rubra. Pochází z antil a Střední Ameriky, ale v současnosti ho můžete vidět ve všech tropických oblastech světa.Jsou zde obrovské kolonie netopýrů hnízdících na stromech, kteří Vám možná budou připadat odpudivé. Rozpětí křídel těchto netopýrů dosahuje i přes jeden metr.

Zahrada byla kouzelná a dalo by se tu procházet celý den. To jsme si ovšem nemohli dovolit. Tak jsme si aspoň chvilku sedli pod obrovským fíkovníkem a pak jsme šli na pivo. To ovšem prý není. Nakonec nám donesl pivo v čajové konvičce a pili jsme je z čajových šálků. Moc jsme se tomu smáli. Je zde prohibice a alkohol se prodává jen v lepších hotelech. Ani v obchodech nic moc nekoupíte.. Po odpočinku odjíždíme do hor. Srí Lanská vysočina. To nejhezčí z celé Srí Lanky – její svěže zelené svahy pokrývají nekonečné čajové plantáže a bujná křoviska, v údolích leží nádherné zahrady, kde se pěstuje exotické koření, banány a papája. Nádherný je prý vyjet vlakem, ale my jsme pro urychlení využili služeb Mohy a rozvrzaného auta. Malebné horské scenérie a plno vodopádů. My jsme si u vodopádu Ramboda (108 metrů) dali ovocný obídek. Podělili jsme se o něho i s Mohou a taky starou srí-lanskou babičkou a dědem. Největší vodopád je nádherný a stojí za strmou cestu. Jemná mlha vodních kapek, kterou od vodopádu nese vítr byla v parném poledni moc příjemná. Navíc tu rostli stromy s obrovskými červenými květy. Nikdy jsme nic takového neviděla. U vodopádu byla malá vesnička a po silnici pobíhalo několik bosých dětí. Rozdali jsme pár propisek a cukroví. Děti byly úplně úžasné. Velké oči koukali z rozcuchaných vlásek a z ušmudlaných šatiček koukali bosé nožky. Do Nuwara Eliya byla nejkouzelnější cesta z celé Srí Lanky. Silnice vedla okolo čajových plantáží. Několikrát jsme zastavili, ale hned se k nám seběhlo hromadu sběraček čaje a žebrali o peníze. Není divu, jejich výdělek je 2 dolary denně. Vesměs byli bosé a působili dojmem starých žen. Už jsme pak ani radši nechtěli zastavovat, protože jakmile jsme zastavili na nějakém místě, v tu ránu se z čaje vynořili ženské a hurá na nás. Né, že by jim člověk nechtěl něco dát, ale nemůžeme spasit Srí Lanku. Tak jsme se kochali v autě pohledem na moře čaje, z kterého rostou stromy a celé hory jsou neskutečně malebné. Asi v šest jsme dorazili do Nuwara Eliye, jenž leží v samém srdci hor a má velmi příjemné klima. Ne nadarmo sem kdysi jezdili za odpočinkem britští kolonizátoři. Jedná se také o centrum pěstování a zpracování slavného cejlonského čaje. Příjemným zážitkem je procházka po plantážích, kde se dá obdivovat pracovitost domorodých sběraček. Nuwara Eliya je úplně jiná než všechna ostatní města na Srí Lance. Na to, že Srí Lanka leží v tropech, je tu poměrně zima, protože město leží 1893 m.n.m. Okolí města zdobí nekonečné čajové plantáže.Nuwara Eliya (2555 m.n.m.). Přesto se nejedná o na první pohled nijak zvlášť výrazný a působivý vrchol. Dnes je navíc samotná špička hory nepřístupná, neboť je zde umístěn TV vysílač. Město si vyhlédli Britové v první polovině 19. století a zřídili zde sanatorium, neboť zdejší podnebí bylo mnohem zdravější než horké a vlhké tropy na pobřeží. Často je zde poměrně hodně chladno, pošmourno, mlhavo a deštivo, takže si tu mohli britští koloniální úředníci připadat jako ve staré dobré Anglii. A také tu v podstatě novou Anglii vybudovali. Postavili si tu luxusní vily v anglickém stylu, zavedli sem železnici. Začali zde pěstovat typickou „anglickou“ zeleninu a ovoce (například hlávkový salát a jahody), vysázeli všude anglické trávníky, zřídili si zde dostihové závodiště a golfové hřiště. Britové se rovněž pokusili pěstovat v okolních kopcích kávu. Jenže kávovníkové plantáže na ostrově prakticky úplně zničila devastující tropická choroba. A tehdy někoho napadlo, že by se zde dal pěstovat čaj.Jak se později ukázalo, sázka na pěstování čaje byla trefa do černého. Cejlonský čaj je pojem sám o sobě a dnes je Srí Lanka třetím největším světovým producentem čaje po Číně a Indii. Nuwara Eliya je jedním z nejdůležitějších center pěstování čaje na Srí Lance a mnozí znalci považují zdejší produkci za vůbec nejkvalitnější na ostrově. znamená doslova „Město světla“. Je nejvýše položeným městem na Srí Lance – leží v nadmořské výšce 1,893 m.n.m. Nachází se nedaleko nejvyšší hory Srí Lanky, kterou je Pidurutalagala

My jsme se jeli prvně ubytovat. Hotýlek to byl malý, nebyl tak luxusní, ale to nám nevadilo. Domluvili jsme si na devět večeři a vyrazili do města. Přesto, že je to Město světla, byla všude dost velká tma., takže jsme museli použít baterky, abychom vůbec v některých částí města mohli jít. Prošli jsme kolem honosných anglických vilek a nakonec jsme prošli obchody na hlavní třídě. Iva si koupila sárí, my jsme koukali po mikinách, které byly zaručeně pravé značkové a strašně levné. Nakonec jsme nic nekoupili. Mezi tím se nám ztratili Strakovi a my jsme si uvědomili, že asi netrefíme zpět. Navíc jsme si nemohli vzpomenout na název hotelu. No, hledali jsme v tmavých uličkách, několikrát jsme se vraceli a našlapali kilometry navíc, než jsme hotýlek našli. Nakonec jsme přišli dřív než Iva s Pavlem. Po večeři , která byla asi nejchudší ze všech jsme plánovali zítřejší trasu. Na pokoji nám špatně tekla voda a byla dost zima. No jo, jsme na horách. No, snad aspoň bude zítra v pořádku auto, protože Moha poslal pro jiné. Toto totiž svým řízením definitivně odrovnal.

30.01.2009 – pátek

 V pátek ráno jsme po snídani chtěli hned vyrazit. Bohužel ještě nedorazilo naše nové auto, tak jsme asi hodinu lekovali u hotelu. Nechtěli jsme odcházet, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Nakonec jsme vyrazili po deváté hodině. V okolí města je hodně zeleninových zahrad. V nich malé dřevěné domečky a všude chodí lidi naboso a mají čepici na hlavě. Připadalo nám to strašně srandovní. Taky jsme jeli kolem několika fabrik na zpracování čaje. Náš dnešní první cíl bylo městečko Ela a blízká vyhlídka Ella Gap. Oblast je proslavená tzv. Ella Gap – údolím, strží, průrvou, kterou je v případě dobrého počasí vidět až k oceánu My jsme měli opar, takže jsme vyhlídku moc velkou neměli. Proto jsme odjeli k vodopádu Rawana – údajně nejdivočejšímu vodopádu ostrova. Ten je

v Ella Gap vzdálen od Elly přibližně 13 kilometrů. Po cestě je kolem silnice neskutečné množství opic. Šklebí se na nás a my nevíme, kterou dřív fotit. Zjišťujeme, že asi jen malá  část místních obyvatel vlastní koupelnu. Chodí se totiž denně mýt do vodopádů, řek, jezer i oceánu, kde si v té samé vodě pochopitelně i čistí zuby. Vodopád je asi 90 metrů vysoký a padá do mnoha jezírek.. Po prohlídce jsme dojeli do malého městečka, kde si Pavel měnil penízky a Moha nám koupil nějaké ovoce na oběd. Já jsme pozorovala ruch ulice a hlavně jsem se pokoušela fotit lidi. Ženský zde chodili v sárí , nad hlavou deštník a moc jim to slušelo. Jen mi bylo trapný je fotit. Pak už jsme vyrazili k dalšímu vodopádu Dialuma, který padá z výšky 220m a je druhým největším na Srí Lance. Tady jsme to taky prozkoumali. Vylezli jsme kousek nahoru, abychom si vodopád prohlédli. Dali opět ovocný oběd. Už bylo celkem dost hodin, tak jsme sedli do auta. Čekala nás dlouhá cesta do Hikaduwi. Po cestě jsme pozorovali krajinu. Čaj zde už nerostl, bylo zde hodně rýžových polí a pak několikakilometrové lesy kaučukovníků. Na každém byl kalíšek z kokosového ořechu, do kterého tekl kaučuk. Cesta ubíhala , pořád bylo na co koukat. K moři jsme dojeli už skoro za tmy. Je zde tma v šest, takže to zas nebylo tak pozdě. Čekala nás ještě skoro dvouhodinová cesta po pobřeží do Hikaduwi. Tam jsme dojeli až po osmé. Rozloučili jsme se s Mohem, dali mu na přilepšenou dobrý bakšiš. Byl rád. My jsme se jen osprchovali a šli na večeři. Pak ještě do bazénu pak do postele. Měli jsme toho dost, za tři dny jsme měli plno zážitků a dojmů. Zítra nás čeká odpočinkový den.  

  31.01.2009 –sobota

Dnes jsme se pořádně vyspali a po snídani jsme vyrazili na pláž. Celé dopoledne jsme se koupali v moři, opalovali a já si četla knížku. Na oběd jsme nakrájeli opět ovoce a dali si ho u stolku pod slunečníkem. Pak zase koupačka a abychom se pořád jen nenudili, vyrazili jsme podél moře . Celá pláž byla lemována malými hospůdkami, které se ztrácely v palmovém lese. Zjistili jsme, že kousek od našeho hotelů je malý hotýlek s hospůdkou, kde měli pivo za poloviční cenu než u nás. Hned jsme si tam jedlo dali. Jejich pivo je v nějaké licenci a jmenuje se Lion. Bylo dobré a ještě nám je dali do obalu, aby nebylo hned teplé. Potkali jsme tam skupinu Čechů. Dali jsme se s nimi do řeči. Bydleli zde už od prosince a domů jedou až koncem února. A tak to dělají už třetí rok. To se někdo má. Taky by se mi to líbilo, protože Srí Lanka je kouzelná. Prošli jsme asi 2 km po pláži, pozorovali rybáře, koupali se a fotili. Na naši pláž jsme se vrátili až kolem páté. Ještě jsme si trochu polenošili s knížkou. Pak nás jeden hlídač naší pláže upozornil na obrovské želvy, které příliv žene k břehům. Bylo to zajimavé pozorovat obrovské želvy, jak se motají v ještě větších vlnách. Byli jsme šťastní jak malé děti a želvy jsme asi půl hodiny pozorovali. Pak jsme se šli vykoupat do bazénu a čekala nás večeře. Po ní jsme si ještě zašli na pivo do vedlejší hospůdky. Ještě jsme naplánovali zítřejší výlet a šli jsme spát.

01.02.2009 – neděle

Ráno jsme po snídani vyrazili jen s Jirkou (Strakovi měli střevní potíže) na vlak. Chtěli jsme jet do Galle a pak dál do Unawatuny, kde měla být pěkná pláž. Od hotelu jsme jeli tuk tukem. Stál nás sice 100 rupek (na nádraží to bylo asi 1,5 km), ale bylo to rychlé. Na nádraží jsme zjistili, že vlak jede až o půl desáté, tak jsme se šli kouknout na nedělní trhy, které byli vedle kolejí. Prodejci měli na zemi rozložené své krámky a dalo se tam koupit opravdu vše. Ovoce, ryby, živá zvířata, nože, nádobí, oblečení, vše na co si člověk vzpomene. Byla tam pěkná mele, prodejci křičeli jeden přes druhého. Na zemi posedávalo několik žebráků. Jirka si tam koupil nůž (50 rupek). Pak jsme si koupili jízdenky do Galle a hurá na vlak. U vlaku se k nám připojil nějaký domorodec a začal s námi komunikovat. Já jsem oprášila pár anglických slovíček, Jirka mluvil rukama a anglicko-německy a tak jsme se dozvěděli, že nám prý v našem hotelu Amaya dělá ochranu. Začal nám vykládat, že má v rodině češku, a že nás může povodit po Galle.Přístav Galle, čtvrté největší město Srí Lanky leží 115 km od Colomba. Galle je ze všech živých měst Srí Lanky historicky nejzajímavější. Vládli zde postupně Portugalci, od r. 1640 Holanďané a od r. 1796 Britové. Zajímavá je procházka po hradbách. Východní část hradeb končí u bašty Point Utrecht nedaleko prachárny a je zakončená 18 m vysokým majákem, postaveným v roce 1938. My jsme mu řekli, že nemáme zájem. Bohužel pak Jirky napadlo, že bych mu mohla ukázat fotky naší zimy. Tak jsem měnila kartu ve foťáku a bohužel tak nešťastně, že mi tam kus karty zůstal a nešlo to vydělat. Toho hned využil náš samozvaný průvodce a že nás dovede k fotografovi, který nám pomůže. Tak jsme v Galle šli jak ovce za ním, sehnal nám výborného tuktukáře (70 rupek za 1 km) a vezl nás k fotografovi. Ten si tam foťák nechal, nám nedal žádné potvrzení a prý za hodinu a půl to bude hotové. Nechali jsme se vést našim domorodým záchráncem. Nejprve na nás zkoušel zlatnický obchod svého strejdy. To jsme mu rázně řekli, že v žádném případě a radši jsme se do obchodu nešli ani podívat. Tak jsme jeli do staré holanské pevnosti. Potahal nás po hradbách, občas jsme i pochopili, co nám chtěl říct. Bylo to tam moc pěkné, ale dost evropské. Po prohlídce jsme zajeli k fotografovi, zaplatili 25 dolarů a měli jsme foťák. Náš průvodce nám ještě vnutil výlet do budhistické části města. My v domnění, že to bude kousek jsme kývly. Jeli jsme asi 15 km za město, tam jsme si prohlédli chrám . Byl pěkný, ale takových je tu tisíce. Aspoň jsme poznali, jak se na Srí Lance buduje dálnice, jeli jsme kousek po ní (zatím to byla jen prašná cesta.) Dálnice by měla vést z Colomba do Galle a měla by být otevřená v roce 2012. Do Gallu by to mělo trvat hodinu.Po prohlídce chrámu jsme se nechali zavést do Unawatuny, zaplatili tutktukáři 4.000 rupek. (stálo to sice jen 3.600, ale on nám nic nevrátil a my blbci jsme to nechali být. Našemu průvodci jsme už nemohli nic dát, protože nám zbyla jen tisícovka. Tak nám řekl, že mu bakšiš máme donést druhý den na autobusové nádraží v Hikkanuvě.  Unawatuna, ležící pět kilometrů jihovýchodně od Galle. Pláž je tu krásná, chráněná útesy, snad proto je oblíbená jak u turistů, tak u místních. My jsme umoření a skoro bez peněz odešli na pláž. Ta byl celkem pěkná. Bylo na ní neobvykle dost lidí. Byla neděle a tak tam bylo plno koupajících se domorodců. Ženský se koupají v šatech, je to asi trochu nepraktické, ale oni jsou už zvyklé. Nic jiného jim asi nezbývá. My jsme se ponořili do moře, prohlídli si ještě jeden chrám a pak jsme šli na autobus. Šťastně jsme dojeli do Galle. Tam jsme si koupili jízdenku na vlak (měli tam dvě pokladny a v každé prodávali jízdenku na jeden směr, pak u nástupiště byl průvodčí, který zkontroloval jízdenku a ještě jednou nám jízdenku zkontrolovali při výstupu z vlaku) a šli si sednout do zaprášeného vlaku plného lidí. Cesta trvala asi 45 minut. Kolem půl šesté jsme dorazili do Hikkaduwi. Na nádraží se nám zase nabízeli tuk tukáři, ale my jsme šli pěšky městem. Koupili jsme si na zítřejší oběd nějaké ovoce. Na hotelu jsme se šli vykoupat, pak večeře a po ní pivečko ve vedlejší hospůdce. Pak ještě bazének. Ta dovolená je prostě paráda.

 02.02.2009 – pondělí

 Ráno jsme vstali s tím, že budeme lenošit u moře. Strakovi se chystali do Galle, ale dál k majáku Dondra jet nechtěli. Nakonec jsme naštěstí překonali lenost a po snídani jsme tuk tukem vyrazili na nádraží. Tam opět cesta vlakem do Galle. Ve vlaku se na nás přilepil včerejší průvodce. Včera jsme mu slíbili, že mu dáme nějaký bakšiš a pak už jsme neměli peníze. Dali jsme mu 1000 rupek, takže si myslím, že to pro něho nebyl tak špatný job. V Galle se přilepil na Strakovi, kteří tam vystupovali. Ale prý ho brzy setřásli. My jsme jeli vlakem dál do Matary - nejjižnější hlavní město na Srí Lance, pobřežní železniční trať byla rovněž stavěna za portugalské a nizozemské vlády.  Matara tvrz byla postavena kolem roku 1640, je nizozemského opevnění portugalské posádky. Starý nizozemský kostel je zajímavý a je jedním z nejstarších staveb ve Fort. Existuje mnoho dalších staveb z nizozemské a britské éry z nichž většina prošla mnoha změnami. Tvrz je postavena ve tvaru hvězdy a byla postavena tak, aby poskytovala dodatečnou ochranu hlavní pevnosti přes řeku. Příkop je nyní obnoven.. Existuje několik krásných a méně přeplněných pláží podél pobřeží mezi Galle a Matara a nejbližší město je Polhena.  Dalším lákadlem je 25 metrů vysoká socha Buddhy barevné postavena na Veherahena chrámu. 
Chrám je asi 2 km od centra města a asi 1 km od vnitrozemí Pallimulla na hlavní silnici.Expresní vlak se ale změnil na osobák, tak jsme do Matary přijeli skoro za dvě hodiny. Matara je město podobné všem ostatním. Nevzhledné obchody, plno lidí, tuk tuků a autobusů. Jediný pěkný obchod měl tady BAŤA. My jsme šli asi 20 minut na pobřeží, kde bylo autobusové nádraží. Než jsme nastoupili do autobusu do Dondry, prohlédli jsme si hodinovou věž, která je opravdu v každém městě. Prohlídka byla krátká a na nádraží jsme sehnali autobus. Tady jezdí autobusy snad každých deset minut, tak to nebyl zas tak velký problém. V Dondře jsme byli asi za deset minut. Pod hodinovou věží byl ukazatel na Laights Housis. Bylo to 1,2 km. My jsme si najali tuk tuk. Pěšky půjdeme nazpátek. Po cestě jsme potkali na silnici asi metr dlouhého aligátora. Tuktukář nám zastavil na pár fotek. Pak už jsme dojeli k oplocenému pozemku. Trochu jsme měli obavy, jestli bude otevřeno, protože v průvodci psali, že nebývá otevřeno denně. Naštěstí je všechno v pohodě a nám nic nebrání zajít na nejjižnější bod Srí Lanky. Pro nás je to nejjižnější a zároveň i nejvýchodnější místo, kam jsem kdy vstoupili. Je to zde moc pěkné, maják trčí z palem do výšky a oceán naráží do obrovských balvanů. Vyšlapali jsme 290 schodů. Vybírali tady, chtěli 600 rupek pro oba, tak jsme to usmlouvali na 400 rupek. A to nás ještě asi natáhli, protože žádné vstupenky nám samozřejmě nedali, tak to šlo do jeho kapsy. Pohledy byli krásné, i když na jednu stranu bylo jen moře a někde daleko, daleko Arktida. Chlapík nám ukázal senzory, které spouští světla, v moři ryby, které byly vidět i z té velké výšky. Slezli jsme dolů a šli se vykoupat do moře. Spíš jsme se jen tak vyčvachtali, na plavání to nebylo, bylo tam dost balvanů. Dali jsme si ovocný oběd a vydali se zpět. Tuktukář zmizel, tak jsme šli pěšky. Procházeli jsme vesničkou Dondrou. Všude se chystali na státní svátek, Na každém domě vlála Srí Lanská vlajka. Zrovna chodili děti ze školu, tak jsme je obdivovali, protože jim to v těch uniformách moc sluší. Prohlídli jsme si ještě budhu na náměstí, vyfotili dalšího metrového aligátora a šli na autobus. Autobus jel asi za 5 minut. Zavezl nás do Matary a odtud jsme jeli do Marisy, malé dědinky, kde má být podle průvodce kouzelná pláž. Průvodce nelhal, bylo to zde kouzelné, malé hospůdky ukryté v palmách, krásné moře, písčitá pláž a o trochu menší vlny než v Hikkaduwě. Nejprve jsme zašli do jedné z hospůdek na pivo. Nakonec jsme vyzkoušeli kuřecí salát. Stál 260 rupek, bylo tam hromadu kuřecího masa. Připadlo mi to jak tlačenka na cibuli s octem. Dobré to bylo. Koupání bylo taky příjemné, samý píseček, přijemné vlny. Dalo by se tu taky vydržet. Jirka chtěl projít Weligamskou zátoku, která byla před pláží Marisa. Kolem moře to nešlo, byly tam skaliska. Tak jsme to obešli přes nějakou obec. Už si začínáme zvykat na jejich škaredé a ubohé domy. Opravdu se jim tu lehce nežije. A přitom je to takový zelený ráj. Možná ale jen pro ty, co mají peníze. Nakonec jsme pochopili, že zátoku nejde projít, je moc dlouhá a tolik času jsme neměli. Tak jsme šli na autobus, který nás zavezl do Weligami. Šli jsme se podívat na pláž. Měl tam být ostrůvek s domem, který lze pronajmout. Ostrůvek i dům tam byli. Ale pláž úplně hrozně špinavá od odpadků, nevzhledné místo. Tak jsme se koukli po obchodech, Jirka si koupil pásek na kalhoty a od nějakého domorodce za 100 rupek čtvrt litru medu. Bylo to v jakési placačce, asi domácí výroba, protože v tom medu byla asi kapka něčeho ostřejšího. Dalo se to pít, bylo to víc tekuté. Do čaje to bude výborné. Pak už jsme frčeli autobusem do Galle a odtud do Hikkaduwi. Už byla tma, tak jsme těžko odhadovali, kde vlastně máme vystoupit.Autobus byl narvaný a tak jsme ani neseděli a z oken bylo vidět dost málo. Poptávali jsme se pořád lidí, jestli je to Hikkaduwa. Nakonec jsme uviděla nápis na nějakým obchodě, tak jsme vystoupili, Pořádně jsme neviděli, kterým směrem se máme vydat. Nakonec jsme se vydali správně. Když se nám zdálo, že jdeme dlouho, zastavil nám tuk tuk. Sedli jsme do něho, jeli jsme asi 300 metrů a byli jsme v hotelu. Tak jsme zase vyplázli něco málo rupek. Osprchovali jsme se, ťukli na Strakovi, ať jdou na rum (tuto medicínu jsme užívali ráno i večer) a pak šli na večeři. Byl to dnes krásný den. A zítra nás čeká lenošení.

03.02.2009 úterý

Dnes jsme celý den prolenošili Chodili jsme na pivko, koupali se v moři i v bazénu a v poledne jsme si dali lehký ovocný oběd. Bylo to příjemné a kdybychom byli na Srí Lance dýl, určitě bych takto lenošících dnů chtěla víc. Večer jsme si zašli do města, ale stánky nám nenabídli nic nového, tak jsme se nachystali na zítřejší výlet do pralesa a šli spát.

04.02.2009 – středa

Ráno jsme už v 6.15 seděli v autobuse a odjížděli směr Galle. Tam jsme přestoupili na autobus do Akuressi. Cesta byla pomalá, autobus jel co noha nohu mine, všude zastavoval. Lidi byli spokojení a my jsme se pomalu kodrcali do Akuressi.Tam nám naštěstí jel ihned autobus do Donyiay. Ale zase tak pomalu. Bylo to úmorný a kdybych věděla do čeho jdu, radši ležím u moře. Do města jsme přijeli kolem 11 hodiny a pomalu hodinu trvalo, než jsme se dostali do vesnice Denuwakanda, odkud jsme konečně šli do pralesa Sinhajára. Sinharaja patří k přírodním klenotům Srí Lanky. Je také jedním z nejstarších chráněných území této ostrovní země. Za lesní rezervaci jménem Siharaja Mukalana byla vyhlášená již v roce 1875. Přes dlouhodobou formální ochranu tam však hlavně v padesátých až sedmdesátých letech minulého století probíhalo kácení lesů. Pily dřevorubců se zakusovaly do kmenů pralesních velikánů a za několik desítek let byly zničeny stovky kilometrů čtverečních primárních porostů v okrajových částech chráněného území. Zlom přišel v roce 1978. Tehdy byla vyhlášena biosférická rezervace Sinharaja, která má dnes plochu celkem 8 864 km2. V roce 1989 byla pak zapsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. V současné době je Sinharaja přísně chráněnou rezervací, kam je povolen vstup jen na několika místech a pouze v doprovodu průvodců. Je možné se zúčastnit i několikadenního treku do vzdálenějších částí území, ale k tomu je třeba zvláštní povolení od správy národních parků v Kolombu.
Sinharaja zabírá několik paralelních hřbetů protažených v západovýchodním směru. Délka území je 21 km, v nejširším místě má 7 km. Povrch rezervace je značně členitý se složitou vodní sítí. Nejnižší místa leží v nadmořské výšce kolem 300 m, nejvyšším bodem je vrchol Hinipitigale Peak (1170 m n. m.). Na území Sinharaji panuje vlhké horké klima s ročními srážkami 3600 – 5000 mm a teplotami v rozmezí 19 – 34°C. My jsme si objednali průvodce, zaplatili skoro 750 rupek za osobu vstupný. A protože jsme měli málo času, museli jsme zvolit jen dvouhodinovou trasu. Šli jsme po pěšince hustým lesem až k vodopádu Kekuna Ella. Bylo to pěkné, ale moje představy to nesplnilo. Jediné vylepšení bylo, že jsme v řece viděli aligátora. Nejprve jsme si mysleli, že odpočívá po obědě (Pavel s námi nešel, prý se vykoupe v řece), ale nakonec by Pavel ve vesnici a objednal nám auto zpět do města. Cesta byla stejně úmorná a stejně dlouhá jako předešlá. Do Galle jsme dorazili kolem sedmé. Stavili jsme se v obchodňáku a pak jsme naštěstí chytli expres do Hikkaduwi, takže jsme asi o půl deváté byli na večeři a pak šel Jirka ještě na pivko. My jsme skočili do bazénu a pěkně jsme se vyčvachtali v jeho teplé vodě.

05.02.2009 – čtvrtek

Dnes bylo smutné vstávání. Po obědě jedeme domů. Rychle jsme něco málo pobalili a hurá na pláž. Naposledy jsme se prošli po pláži, vykoupali se v oceánu a zašli si do naší oblíbené hospůdky na pivečko. Pak už jsme dokončili balení o půl druhé už nás čekalo auto, které nás mělo zavést na letiště.Cesta trvala asi tři hodiny, Nejvíc se to táhlo přes nekonečně dlouhé Colombo. Pak jsme se odbavili a čekali na letadlo. To letělo kolem osmé. Dostala jsem sms od Toma, že nám hořela kuchyň, tak jsme zvědavá, co nás doma čeká. A taky od Vlasty lemonové, že se jim narodila dcera Anetka. Cesta do Doha byla rychlá, protože jsme jí částečně prospali. V Doha jsme čekali asi tři hodinky a ve Vídni jsme byli o půl šesté ráno. V sedadle letadla jsme pak všichni rozjímali o tom, proč velké množství cestovatelů tvrdí o Srí Lance, že je zemí, která je nejvíce chytila za srdce. Myslím, že dnes je už chápeme a sami se přidáváme do jejich řad.

06.02.2009 – pátek

Ve Vídni nás už čekal Jirka s autem a nevlídné počasí. Naložili jsme zavazadla a hurá domů. Asi v devět jsme byli na Hořicích, vyfotili jsme se a hurá domů.

Kuchyň byla hrozná. Návrat do reality byl opravdu hrozný. Jen jsem se převlíkla a do večera drhla kuchyň, abych aspoň trochu odstranila tu pohromu. Bude to stát víc než celý zájezd na Srí Lanku.

 Příště až pojedu zase do nějaké takové země, musí to být na delší dobu. I na úkor ostatních dovolených. Abych všechno neviděla jen z rychlíku a pořádně si užila atmosféru země a prozkoumala více přírodu a hory. I když je fakt, že jsme hodně času nahnali půjčeným autem.

Srí Lanka byla ÚŽASNÁ.

Lidé byli usměvavý a v pohodě. A byli všude. Ty jejich velké oči. A holky krásné vlasy a krásná sárí.

A ty deštníky co nosí proti sluníčku.

A ten jejich klid na přeplněných silnicích.

 A děti, neskutečně milé a skromné. Žádné vztekání a dupání. Slušné a šťastné, za každý bonbón, který dostanou. Pozorovat je bylo úžasné a člověk si uvědomí, že není potřeba majetek, ale pohoda.

Škoda je, že bylo málo času a nemohli jsme probádat více vysočinu, projít se čajovými plantážemi, vystoupat na Adam speak přes Hortonovy pláně, dojít až na Worlds end. Taky se nám nepodařilo navštívit park Viktoria, park Uda Walawe, park Bundala, východní pobřeží… ale to by chtělo jet na Srí Lanku aspoň na měsíc.

Tak jen pár vzpomínek na

Čajové plantáže – úžasné vysázené čajovníky po celé vysočině. A Tamilky, které sbírají čaj. Chudé a žebrající o peníze pro děti.

Rýžové pole, kaučukovníkové a palmové lesy.

A oceán ze zlatým pískem, který lemují palmy po celém pobřeží.

Příroda, plno květin a zeleně. Všechno je zelené .

A zvířata od opiček po majestátní slony.

Je pravda, že jsme mohli výrazně ušetřit na bakšišech, ale my hladem nebudeme a jim to pomůže. Vždyť z těch našich peněz živí celou rodinu. A o turisty zde mají celkem nouzi.

Prostě Srí Lanku budu mít v srdci na celý život. Je to nádherná perla v oceánu mých vzpomínek.