Dolomity 2007

 Dolomity 2007

 Čtvrtek 16.08.2007

V šest večer začínáme nakládat věci u Vlasty a Jardy. Vyjíždíme asi o půl sedmé, na Lipůvce nabereme benzín a hurá na Mikulov. Cesta je v pohodě, jsme tam s Vlastou vzadu sice jako sardinky, ale nálada je perfektní, všichni se těšíme.

Pátek 17.08.2007

Hranice s Itálii překračujeme asi po půlnoci.Kolem čtvrté jsme před Cortinou u hotelu Fiames, který je na cestě dospáváme na velkém parkovišti. Ráno nás vzbudí vrtulník, který krouží nad skupinou Tomagaňon. Občas přistane asi 100 metrů od našeho bivaku. Najíme se, projedeme Cortinou a jedem směr Piava. Před městem zabočíme směr sedlo Forcela Cibiava 1530m. Tam necháme auto a vyrážíme na první rozběhovou tůru Monte Rite 2183 m.Cesta je nenáročná. Jirka vzpomíná jak tam kdysi šel a jaký byl krásný pohled, vlastně tuhle tůru děláme jen kvůli němu. Nahoře je vojenské museum, výhledy možná taky, ale my nic moc nevidíme, je velká oblačnost. V sedle jsme zpět asi ve dvanáct. Odjíždíme přes Cortinu směr Tri Crosy. Před sedlem na parkovišti u restaurace Rio Gere ohříváme guláš, dáme si kafe u vchodu na zimní lanovku, později náš třídenní bivak. Prší, nic moc počasí. Jedeme k jezeru Misurina omrknout nástup na zítřejší tůru. Protože pořád prší, odjíždíme zpět do Cortiny, kde si projdeme město. V sedm jsme zpět na parkovišti, vaříme čaj a polívku. Pak kecáme a plánujeme co bude dál, zahříváme se Magistrem a asi v deset jdeme spát. Máme výborné místo naproti restauraci Rio Gere – vstup na lanovku. Je zde lavice, koberce, nadmořská výška asi 1700m. Až na Jirkovo chrápání paráda. Prima hotel.

Sobota 18.08.2007

Na snídani byla vánočka s marmeládou a čaj. Pak už jsme se dobalili a vyrážíme autem přes Misurinu a z ní placenou cestou na chatu Rif. Aurounzo. Je tam strašná mlha, ani nemůžeme najít cestu k chatě, tak jdeme z parkoviště radši po silnici. Tam se to naštěstí začíná protrhávat. Kolem kapličky až k chatě Lavaredo, odtud do sedla k feratě na Pankofel. Počasí naštěstí přestává zlobit a chvilkama i něco vidíme. Cesta není náročná, až těsně pod vrcholem je pár lan, ale to je brnkačka a jsme na Pankofelu…. Už je celkem dobře vidět, jen Tri Cime (německy Tri Crose)jsou napůl v mlze. Tady má všchno dvojjazyčné názvy, člověk se nesmí nechat poplést. Vidíme dobře chatu Locateli a Tobligen Knote. Dolů slezem feratu a pak narazíme na prokopané tunely, které vedou skoro k chatě Locateli. (Dreizinnenhutte) Cestu tunely nám komplikují baterky, které už skoro nesvítí. Na chatě posvačíme a vydáváme se na Tobligen. Bohužel trefíme na tu jednodušší cestu, ta náročnější nás mine. Tak se vyfoníme na Tobligenu. Zpáteční cesta rychle ubíhá, za chvilku jsme zpět na chatě. Tam zase něco zakousneme a nejkratší cestou se vydáváme zpět. Tri Cime už jdou celkem pěkně vidět, i když už jen z druhé strany. U chaty Auronzo sedneme do auta. Před Misurinou ještě zastavujeme u jezírka…., nabíráme vodu, fotíme naposledy horskou skupinu Tri Cime a pak už sjedem zpět na Rio Gere. Na večeři máme kolínka s boloňskou omáčkou a kuřecím masem. Pak dopijíme magistra a jdeme spát.

Neděle 19.08.2007 

Ráno v sedm budíček, na snídani ještě dojídáme naši oblíbenou sloupskou vánočku s máslem a marmeládou a zapijíme čajem. O půl deváté nám jede lanovka na Cristallo (15 eur). Je to nejprve dvojsedačka, pak přesedáme a v jakémsi lanovkovém soudku dojíždíme do výšky 3000m k chatě na Cristallu. Zatím je krásné počasí, modrá obloha, sem tam mráček. Vidíme krásně okolí chaty, dohlédneme až ke skupine Tri Cime, chatu Locateli, Patenkofel, v blízkosti chaty je mezi skalami dřevěný most, po něm půjdeme stezkou Ivana Dibona. Nejprve se však vydáváme na feratku na opačnou stranu na „Malé“ Cristallo. Není to náročný, na chatě jsme zpět kolem půl jedné. Posvačíme a vydáváme se na feratu I. Dibona. Začíná být pěkná mlha. Cesta vede od chaty hned vzhůru po žebříkách až k visutému mostu. Na něm to pěkně houpe.Už je dost mlha, nejde pomale vidět na krok. Na mostě se asi 10 minut fotíme, pěkně to tam houpe a pak pokračujeme vzhůru. Cesta je chvilkama trochu drsnější, hlavně je mlha. Asi po půl hodině potkáváme nějaké Slováky. Ti nám tvrdí že nejde odbočit na feratu……tak máme strach, abychom nemuseli až do Ospinále, odkud je to pěkně daleko k našemu autu do Rio de Gere. Občas se protrhává mlha tak vidíme krásnou přírodu kolem. Jdme taky kolem několika malých domečků ve skalách – hospiců z 1. světové války. Škoda, že je taková mlha, protože pokud to vítr trochu rozfouká, vypadá to kolem úžasně. Naštěstí ferata……….. zrušená nebyla, takže odbočíme ze směru na Ospinále. Cesta vede pěknou sutí, občas nějaké lano. Když už jsme skoro dole, začíná pršet. Od odbočky jdeme dvě hodiny a jsme na stanici přestupové lanovky. Tam trochu zlobí Jirka, pořád se chce kochat a svačit, ale nám se nechce, straší nás počasí a taky už je šest hodin a to nás čeká ještě hodinka dolů. Tak ho tam necháme i s jeho tvrdou palicí a jdeme do našeho hotýlku. Po příchodu jdeme s Vlastou k potoku udělat očistu. Potok je dost studený, ale po umytí je nám krásně. Začínáme vařit rýži s krůtím gulášem. To už dorazil Jirka. Začíná pršet. Opět oceňujeme náš „hotýlek“. Večeříme zase už potmě, pak ještě kafíčko, aby se nám dobře spalo a kofola s rumem. Třeba přestane do rána pršet.

Pondělí 20.08.2007

Ráno prší. Ještě že máme takový hotýlek. Pak i to balení jde. Posnídali jsme poslední vánočku a čaj. Vyjíždíme směr sedlo Folgaredo. Prší, zatím jen prší. Přes sedlo to jde, sjeli jsme dolů na Arabu. Za ní začalo sněžit. Auta která sjížděla z Passo Pordoi vypadala, jako by se vracela ze zimní dovolené. Asi ve výšce 1900 metrů to Jirka vzdal. Prý nebude na letních gumách jezdit Dolomitské relye. Vrátili jsme se zpět do Araby a objeli velkou část Dolomit ve výdatném dešti. Jeli jsme na Trento. Počasí se začínalo vylepšovat a u Segonzana bylo už skoro slunečno. Tady jsme si prohlédli hliněné pyramidy. Pak jsme už sjížděli z údolí směrem na Rivu a Lago di Garda. V Arcu jsme měli doporučený kemp ZOO. Dorazili jsme asi v sedm, dali sušit zmoklé věci (bohužel zase začalo pršet.) Jirka nám vařil večeři – cous-cous s masem a zeleninou. Chvilku jsme pokecali, ale pořád poprchávalo tak jsme šli spát.

Úterý 21.08.2007

Asi nejvíc deštivý den celé výpravy. Po snídani zatím nepršelo, tak jsme vyrazili k Lago de Garde. První minizastávka byla v Rivě, pak v městečku Limone. Pěkné městečko plné citrónů. Ale začalo dost pršet, tak jsme se dohodli že objedeme jezero a někde na jihu se vykoupáme. Cesta byla velice pomalá, všude plno aut. Navíc pořád pršelo. Nakonec jsme se v nejjižnijším městečku…. Naštvali, nedalo se nikde zaparkovat a stejně bylo hnusně. Rozhodli, že to protáhneme až do Verony. Tam jsme zaparkovali u nějakých kasáren v boční uličce a šli jsme hledat Ičko. Po půl hodině jsme došli k Aréně, kde bylo i Ičko. Nabrali jsme mapy a zašli jsme k balkónu Jůlie. Přes náměstí Erba jdeme zpět k autu. To jsme nemohli najít, bloudili jsme kolem kasáren, kde mělo stát. Nakonec z toho byla celkem dobrý tůra, byli jsme dost otrávení. Do kempu jsme dojeli asi v osm, prší už jen trošku. Uvařili jsme bramborovou kaši s lunčem. V mírném dešti sedíme na celtě, popijíme ferneta a přejem si lepší počasí.

Středa 22.08.2007

Ráno jsem vstala o půl osmé, postavila jsem vodu na čaj a šla se ještě osprchovat a umýt hlavu. Možná se pod sprchu dostanu až doma, tak toho musím využít. Po snídani jsme trochu osušili stan, nabalili jsme věci a odjeli do Riva Garde. Našli jsme poslední místo na parkovišti a po cestě 404 vyrážíme k feratě. Až na chatu B…. to jde, pak už navazujeme úvazky a začíná ferata. Nejprve jen pár lan, pak začínají žebříky. Celkem dlouhé a kolmé. Všude se dost čeká. Na jedné takové přestávce se s námi dává do řeči mladý Němec. Byl na Slovensku na vojenském cvičení a během roku se slušně naučil slovensky. Teď studuje a jezdí po horách. Žebříky jsou v pohodě, až na ty zácpy. Po 4,5 hodinách jsme na vrcholu. Nasvačím,e se, nezbytná fota a hurá dolů. Slezem malou feratku a pak už po klikaté cestičce až do Rivi. Zpět to je necelé dvě hodinky, ale pěknej sešup dolů. V autě si vezmeme plavky a vyrážíme na Lido. Voda je dost studená. Cestou jsme se domluvili, že půjdeme na pizzu, ale Jirka má zase jinou chuť a chce brambory. Do vody vleze jen Jirka s Jardem, já asi na vteřinu a Vlasta si namočí jen nohy. Jirka se opět nemůže přispůsobit většině, tak jdu s ním na parkoviště vařit brambory. Někdy mi to jeho chování štve, je pěkně paličatej. Já taky, ale vždy se snažím o domluvu s ostatníma. Po jídle už přišla i Vlasta s Jardem tak jsme vyrazili do Madony di Campilio. Začalo dost silně pršet. Kolem 22 hodiny, asi 5 km před Madonou stavíme na lesní cestě stany. Hučí zde hodně řeka, aspoň třeba přehluší Jirkovo chrápání.

Čtvrtek 23.08.2007

Ráno máme všechno dost mokrý, pobalíme věci a odjíždíme směr Madona di Campilio. V prvním obchodě nakoupíme pečivo a na prvním odpočívadle snídáme. Zastavují tam nějací Češi, zdravíme se s nimi a kecáme o počasí. Snad se to bude lepšit, vypadá to nadějně. V Madoně je zmatek, plno aut, snažíme se najít směr k Vallesinelle. Po krátkém bloudění dojedeme na parkoviště Pala, tam zaplatíme za parking 1,5 eura za autobus na Vallesinellu. Cesta trvá asi 15 minut. U chaty je dalším plno aut, lidí, trochu dumáme kudy se dát, alre pak už vyrážíme směr chata Casenei 1.850m. Je to asi hodinu do kopce, pak další dvě hodiny na chatu Tucket 2.200m. Tam už začínají ty pravé hory. Je tam plno lidí, každý se cpe, tak i my vytáhneme svačinky. Počasí se nám začíná hodně zlepšovat. Vydáváme se na jednodušší feratu Soset na chatu Brentay. Cesta trvá asi dvě hodiny. Já s Jirkem jsme se rozhodli, že zkusíme sehnat nocleh na chatě Alimonta 2.600m. Tak se uad chatou Brentay rozloučíme s Vlastou a Jardem, Domluvíme se na zítřek a vyrážíme na Alimontu. Cesta trvá asi hodinu, je už skoro pět. Na chatě nemají místo, píšu sms Vlastě, ať nám v Madoně neujedou, že jdeme za nimi. Jirka je dost rozladěn, tak nás napadá, že ještě vyzkoušíme štěstí na chatě Brentay. Začíná pršet, já bych už ráda zakufrovala. Naštěstí na chatě Brentay je místo, navíc je tam plno Čechů. To poznáme podle vůně Olomouckých syrečků. Máme pokoj pro sedm lidí, později nám tam přifaří nějakou holanskou rodinku. Chudáci, budou muset snášet Jirkovo chrápání. A já taky, protože špunty do uší jsem nechala v autě. Protože jsme se na přenocování rozhodli až na cestě, nemáme ani moc jídla a oblečení. Vedle ve velkém pokoji spí Češi, kteří putují s cestovkou Adventura z Prahy. V jídelně si sedáme ke stolu k nim, je to dokonce jejich horský vůdce, který nám pomůže naplánovat zítřejší trasu. Dáme si kafe, pivo-06 l 5 eur špagety 6 eur, trochu využíváme pomoci průvodce. Taky jsme nechtěně ale rádi dostali výhodu při placení chaty. Asi nás omylem přiřadili k české skupině a my jsme za ubytování zaplatili je 15 eur. A to stálo pro jednoho 18 eur. Večer šel Jirka fotit západ slunce a pak jsme ještě hledali směr na zítřejší cestu. Je krásný západ, vypadá to, že nás čeká slunečný den.Šli jsme spát asi v deset, já jsem ale skoro celou noc nespala, Jirka příšerně chrápal, Holanďani byli rádi, když jsme o půl sedmé ráno vypadli.

Pátek 24.08.2007

Vyrazili jsme o půl sedmé. Cesta vedla do sedla……. Pořád do kopce. Před sedlem začli lana a taky jsme naštěstí nepřehlédli cestu k feratě Centrál…. Cesta trvala asi hodinu. Ferata začala po úzké římse, pak několik žebříků, lana a taky čerstvě napadený sníh. Obloha je úplně vymetená, Vidíme krásně celou horskou skipinu Adamelo, asi i Pressanelu. Cesta vede nahoru dolů, je to dost namáhavý. Naštěstí chodí málo lidí, tak se nemusíme vyhýbat na žebříkách. Cestou potkáváme dva české kluky. Trochu nám poradí, vyfotí nás. Jsou rychlejší. Asi po dvou hodinách dorazíme nad ledoveček nad chatou Alimonta. Přejdeme ho, naštěstí to celkem jde i bez maček, ale musíme jít opatrně. Pak už v dálce vidíme červenou značku a nástup na další feratu Alta…Cesta je psaná na 4-6 hodin k chatě Tucket. Je kolem desáte, pokud půjdeme šest hodin, budeme mít co dělat. Naštěstí jsme celkem dobří, navíc nás nebrzdí davy turistů. Cesta je dost náročná, ale spíš na fyzičku, ale za námahu jsme odměněni krásnými výhledy. Myslím si, že jsme viděli i skupinu Ortler. Počasí je pořád moc pěkné. Za čtyři hodiny jsme Že je to dost nebezpečný zjistíme, až Jirka spadne a pěkně si narazí zadek. Jdeme dolů hodně opatrně. Asi ve tři jsme na chatě, dáme si tam velký americký kafé (italský jsou moc malý) a opět špagety. Asi za hodinku vyrážíme dolů a přes chatu Casenei. Cesta je v pohodě, Jsme tam za hodinku a pak asi půl hodiny na Vallesinellu. Tam čekáme asi čtvrt hodiny na autobus. V Madoně jsme asi hodinu před domluveným časem, opalujeme se na lavce. Tam už nás najdou Vlasta s Jardem. Ještě nakoupíme a pak už jedem směr Rakousko. Cestou jsme přespali už za hranicemi na parkovišti pod lanovkou nad městečkem Bruneck.

Sobota 25.08.2007

Ráno jsme vstali asi už o půl sedmé, nechtěli jsme na sebe zbytečně upozorňovat místní. Ani jsme nesvačili a jeli směr Grosslockner. Zastavili jsem v Heiligenblute, zašli jsme do Íčka a zjistili všechyn informace o vyhlídkové silnici . Vjezd na ni stojí 28 eur. Jsme čtyři, tak to nebude tak hrozný. Cesta byla nádherná. Obloha úplně vymetená, stoupali jsme až k vyhlídce na Groslockner 3789 m. Tam jsme zaparkovali a prošli jsme si museum, kde byly docela dobré dalekohledy. Pozorovali jsme život u chaty pod Groslocknerem a na vrcholu. Jirka tvrdil, že dokonce viděl turistu, jak tam zakopl. Já si zase zavzpomínala, jak jsme tam v roce 2002 ? spali na ledovci ve stanech a jak nás honili, abychom přespali na chatě. A druhý den při překrásném počasí zdolali tento nejvyšší vrchol Rakouska.. Potom jsme si zašli k hospůdce France Josefa, vyfotili jsme se u jeho sochy. Kdyby byl čas, dalo se zajít na menší tůru, ale to až někdy příště. Další zastávka na vyhlídkové trase byla o kousek níž u jezera s vodopády. Vyfotili jsme se z krávou Milkou, dokonce byla dopravdy skoro fialová. Pak už jsme jen stoupali vzhůru. Zastavili jsme u tunelu Hochtor 2504m nad mořem. Byli tam obchůdečky, všechno jsme tam prolétli a jedem pořád do kopce. Nejvyšší bod vyhlídkové trasy je pod Edelweisspitze 2571 m. Pořádně tam fučelo, ale výhledy byly skvělé. Už sice nebylo tak modro, ale pořád to šlo. A pak následoval dlouhý sjezd dolů do….Po cestě jsem potkávali mnoho cyklistů. Je to výzva projet tuto cestu. Ale to by bylo aspoň na tři dny. Cesta pokračovala jen s malou zastávkou v obchodě a pak u Atrsse, kde jsme povečeřeli. Pak už Vídeň a domů. Přijeli jsem asi v jednu v noci.

Jsme opět obohaceni o spoustu zážitků. Já mám Dolomity nejraději z celých Alp a ten kousek, který jsme letos prošli byl sice občas náročný, ale pro nás zkušené borce né zas tak obtížné. Občas nás sice pozlobilo počasí, ale to už k tomu patří. Člověk si pak víc váží toho pěkného.

Vlasta s Jardem byli opět výborní parťáci a doufám, že se ještě na cestách potkáme. I když oni chystají dlouhou cestu do Thajska a pak ještě delší s kočárkem.