ČERNÁ HORA

Černá Hora 2008

24.06.2008 úterý

Vyjeli jsme asi kolem půl druhé. Ještě jsme se stavili na Lipůvce pro naftu, pak v Brně kde jsme nakoupili nějaké kuny (myslím chorvatské peníze) a pak už hurá na Sarajevo. Za volantem sedí Jirka (prý musíme jet bezpečně-když má vypité pivo, tak pak už můžu jet i já, asi se na moji jízdu musí posilnit, aby to vydržel). Jedeme na Bratislavu. Slovenskou dálnici projedeme na černo, nemáme známku, naštěstí nikdo nekontroluje, tak dojedeme v pohodě na maďarské hranice. Pak chceme sjet z dálnice, ale protože se nám to nepodařilo, zase jsme jeli na černo směr Gyer (to už jsem řídila já, asi aby Jirka nemusel platit pokutu). V Geyru jsme odbočili na Székesfehérvár, pak na Skékszavád a konečně srozumitelný název Mohač. Pak už byli maďarsko - chorvatské hranice. Celníci byli důslední, museli jsme otevřít kufr. Na to už nejsme zvyklí. Asi po hodině (přes Osiek) jsme už opět vyjížděli z Chorvatska do Okašje, bosenskou hranici. Tam jsme radši řekli celníkům, že jedem s kolama do Sarajeva, tak nám dali pokoj a ani nás nekontrolovali. Jedeme směr Tuzla. Už je noc, před Sarajevem ve Vogoči, asi 15 minut od Sarajeva. Tam u rozestavěného domu kolem půlnoci uleháme.

25.06.2008 středa

Vstali jsme už asi v šest a hned jsme vyrazili do Sarajeva. Tam jsme byli už po sedmé. Kolem Sarajeva jsme nafotili několik nových mešit a minaretů a viděli spousty nových hřbitovů s bílými obelisky a datumem úmrtí 1992. V Sarajevu se nám podařilo docela dobře zaparkovat u nábřeží řeky Miljacky , kterou protíná Latinský most (Latinska čuprija) je také jednou z nejvýznamnějších památek města, pochází z let kolem roku 1540. Je zobrazen ve znaku a na vlajce města. V roce 1914 byl na tomto mostě spáchán atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este srbským nacionalistou Gavrilo Principem. Sarajevo je bohaté na množství památek. Převažují památky muslimské, tedy mešity. Největší z nich je Gazi Husrev-begova mešita, tu jsme viděli jen z venku, pak jsme kolem tržiště došli až ke Katolickému kostelu. Město nebylo moc opravené, všude byly pozůstatky války. Navíc se všude válely odpadky, s kterýma jsme se setkávali po celou dobu našeho pobytu na Balkáně. Po deváté se začínáme vymotávat s města (přece jen to není Blansko) což se nám zpočátku moc nedaří. Nakonec jsme na cestu do Krupace narazili. Jedem podél železnice a za Trnovacem podél řeky Bystrici. Bosna je zaostalá, vesničky mají do malebnosti hodně daleko. V Brodě už jedem podél řeky Driny až na hranice s Černou Horou. Po silnici se prochází krávy, tak musíme zastavovat a troubit, aby milostivě odkráčeli. A to je prosím hlavní tah na Černou Horu. Asi o půl dvanácté jsme u cíle. Štěpan Polje, hranice Černé Hory. Tu se řeka Tara a Riva stékají v Drinu a končí zde sjezd Tary. Začínají překrásné hory plné kaňonů, kytek a pohody bez lidí. Na hranicích jsme zaplatili 10 euro ekologický poplatek (později jsme zjistili že nepořádek je ale všude) , kontrola nebyla a už ujíždíme kolem kaňonu Pivi. Krásný kaňon a malá silnička plná tunelů a mostů. Pořád zastavujeme a kocháme se pohledy dolů do kaňonu. Je to úchvatné a nejraději bych si celý kaňon prošla. Ale to nejde, to bych pak musela prochodit pěšky celou Černou Horu, protože ta je prostě kouzelná. Jsme zde chviličku a už jsme nadšení. U Pivského jezera jsme odbočili uzoučkým tunelem do hor. Jedeme hodně do kopce, jsou odtud krásné výhledy na Pivské jezero. Míjíme krčmu, ale vypadá opuštěně tak jedeme dál. Zanedlouho dorazíme do Trsy, malé osady pod Durmitorem. Máme už celkem hlad, tak využijeme pohostinství jedné ze tří hospůdek (obytných domů je asi 10) a objednáváme si rybu, sýr , kafe, pivo a salát. Za necelých dvacet euro jsme přejezení, přepití a ještě si celý sýr s výborným domácím chlebem odvážíme na večeři. Majitelé jsou přívětivý, vyptáváme se jich na sjížděni Tary a majitel se chlubí kůží s vlka. Po kafe odjíždíme směr Žabljak. Asfaltka vede okolo celého Durmitoru. Sice úzká, ale pěkná. Asi po pěti minutách jízdy dostávám průjem. To to dobře začíná. Naštěstí to byl první i poslední. Jestli to bylo tou rybou? Nevím, Jirkovi nic nebylo. Po cestě je plno nádherných výhledů na hory plné květin. Až do sedla 1902m jsme potkali jen jedno auto a starou babku kořenářku. Až v sedle stojí několik aut, mezi nimi i jedno brněnské. Poprve se potkáváme s krajany. Trochu povykládáme, ale nic moc se od nich nedovíme, jsou to takový sváteční turisté. Chtěli jsme si v sedle nechat kola, protože máme na další den naplánovanou tůru přes Durmitor a na kolech chceme sjet dolů do Žabljaku. Nakonec necháváme kola u jakýchsi Černohorců, kteří tam staví chalupu. Já jim teda moc nevěřím, ale snad nám kola nezcizí. Nabídli jsme jim slivovici a jeli dál. Jestli tam zítra kola nebudou, čeká nás navíc 20 km pěšky do kempu. Po cestě jedeme přes „horské středisko“ pod Savin kukem. Je zde lanovka z minulého století a několik chat. Ale celkem pusto. Za chvilku jsme už v Žabljaku, trochu se porozhlídnem na náměstí, v obchodě koupíme pečivo a jdeme hledat kemp. Městečko uprostřed nádherné přírody není nic moc. Architektura – hluboká totalita, nevzhledné domy a budovatelský hotel. Kemp je asi 2 km za městem uprostřed chatové osady Ivan. S majitelem se lehce domluvíme, kemp je poloprázdný, ale je zde teplá voda a krásné výhledy na Durmitor. Dáme si polívku a pivo a kecáme s partou Čechů z Kralup. Dáváme jim rady na cestu do hor a oni vykládají o Černé hoře, kde už jsou 14 dní. Nejsou to ale žádní horalové, poznávají zemi spíš od silnice. Cestují veřejnými prostředky, takže i toto jim zabere hromadu času. Jsou fajn, ještě se s nimi zítra potkáme večer. Ještě jdeme obhlídnou začátek zítřejší cesty. Asi v deset jdeme spát. Dnes jsme toho prožili a viděli dost a jsme pěkně utahaní.

26.06.2008 čtvrtek

Ráno jsme vstávali hodně brzy a v šest jsme už vycházeli z kempu směr Bobotův kuk. Má to být 5 hodin, ale protože to chceme trochu obejít, máme co dělat. Přes Brojišku jsme došli k salaši. Cesta byla dost do kopce, ale naštěstí slunko ještě tak nepálí tak to jde. V salaši Katun Lokvice jsme vzbudili baču. Byl zde pěknej smrad – ovcí tu bylo opravdu dost. Pokecali jsme s bačou, prohlédli mapu a bača nám popsal všechny hory a vydali se dál na cestu. Bylo vedro, stromy už tu nebyly a navíc to stoupalo pořád nahoru. U Pile (1965) byla odbočka na Mimin kuk, ale tam jsme nešli. Odbočili jsme k Ledové jeskyni, cesta nebyla poznačená na mapě, měli jsme tam trochu zmatky, cesty na mapě tam byly trochu špatně označeny, ale nakonec jsme k jeskyni dorazili. Bylo devět hodin, v podstatě jsme šli časy, které byly na ukazateli. Slezli jsme do jeskyně. Bylo to asi 20 metrů hodně kolmo dolů po sněhu. Byly tam sice trochu něco jako schody, ale byli jsme rádi, že jsme měli hůlky. Jeskyně nebyla velká, ale bylo to tam moc hezky. Osvícené krápníky jen od sluníčka a našich čelovek. Než jsme se vydali dál,trochu jsme posvačili. Čekal nás výšlap zase nahoru. Po cestě bylo plno kytiček, úplná zahrádka. Pořád jsem fotila, tak rozkvetlé hory jsem neviděla. Když jsme došli k odbočce na Bobotův kuk, zjistili jsme, že máme dobrý čas, tak jsme se rozhodli, že vylezeme i na Bezimený vrh (2287m) a pak hřebenovkou na Boboťák. Cesta byla z počátku v pohodě, i když tady očividně dlouho nikdo nešel. I značení bylo celkem dobré, i když už nastoupili mužíci. Prudký, ale dalo se to. Horší bylo, až začal sníh. Bez hůlek by jsme byli ztraceni. Byly to sto metrové fláky sněhu a cesta přes ně byla dost kolmá. Šli jsme pomaloučku, protože uklouznutí znamenalo pěkný sešup dolů. Před vrcholem už zase bez sněhu, ale hodně nahoru. Ale to je pro nás jako nic. V 11 hodin jsme nahoře a libujeme si, jak jsme to dobře zvládli. Jsou dobré výhledy na Planirský dům a Škrčko jezero, na druhou stranu na Boboťák a až do Žabljaku a Černé jezero. Po malé svačince jsme nahlédli znovu do mapy, tentokrát pořádně a zjistili jsme, že po hřebeni to nepůjde. Museli jsme sléz až ke sněhu, opět ho přejít, tentokrát po vrstevnici a pod Bobotovým kukem se napojit na pěšinku, staré značení výstupu. Naštěstí jsme ji brzy našli a tak jsme se pak vydrápali nahoru. Bylo to dost lezení, chvilkama jsem měla strach, ale zanedlouho jsme narazili na novou cestu a pak už to bylo v pohodě. Nahoru jsme se ale vydrápali až o půl druhé, takže podle původních propočtů jsme měli asi hodinu zpoždění. Vrcholová kniha nebyla, tak jsme se jen pokochali pohledy, nakoukli do mapy a hurá dolů. Cesta šla stejnou cestou, minuli jsme odbočky staré hřebenovky(po které jsme se drápali nahoru) a pak už bylo brzy sedýlko. Jedna cesta šla do Žabljaku, ale mi se vydali ještě směr Škčko jezero a Zeleny vir. Po půl hodině byla další odbočka, my jsme opustili směr Škrčko jezero. Asi za dvě minutky jsme byli u jezírka Zelený vir. Jirka do něho dokonce vlezl. Já si jen osvěžila nohy . Dali jsme si asi půl hodinky oddych a pak hurá nahoru. To už byla brnkačka, asi 150 výškových metrů nahoru do sedla, pak po rovince travnatou cestou občas přerušovanou kusy sněhu. Slunko pálilo fest a my pozorovali kvítka, jak se klubou zpod sněhu. Další sedlo a pak už rovinka. Za chvilku jsme uviděli silnici a sedlo (1902m). A boudu, kde by měli být naše kola. Černohorci makali, celá bouda byla postavená a natřená. Snad tu budou příští rok prodávat občerstvení. Kola tam byly. Dokonce nám je schovali na půdu, aby nám je prý v noci nikdo nesebral. Byla to úleva. Představa jít 20 km pěšky byla dost děsivá. Do Žabljaku jsme sjeli jako nic. Malý kopeček byl jen před první osadou před Žabljakem, kde jsme zjišťovali, jak jezdí jediná lanovka v Durmitoru na Savin kuk. Nic jsme nezjistili, nikdo tam nebyl a informace žádné. V Žabljaku jsme narazili na Ičko. Objednali jsme si na zítra rafování po Taře, poptali se na lanovku. Ta prý jezdí jen když je tam deset lidí (později jsme se od Čechů dozvěděli, že i při menším počtu, ale je hrozná). V Žabljaku jsme si dali pivo a zmrzlinu (2,80 euro). Do kempu jsme to měli asi 2 km. Po cestě jsme potkali naše známé z Kralup. Šli do hospůdky, tak jsme se domluvili, že za nimi dorazíme. V kempu jsme se vysprchovali a na kole dorazili do hospůdky. Kluci seděli asi ve třetí hospodě venku na zahrádce a nebylo možno je přehlídnout (Jirka, Zdeněk, Michal a Lucka) Dali jsme si na jejich doporučení pljeskavicu (v mlétém mase obalený sýr a pršut) a šopský salát. Ten měli všude moc dobrý . Jídlo bylo chutné, jen všude mají jako přílohu chleba. Brambor málo, rýži vůbec, jednou jsme měli kolínka. Pak já několik limonád a Jirka pár piv. Bavili jsme se celý večer o cestování a Černé hoře. Byl to příjemný večer, ale zítra se už rozloučíme. Kluci s  Luckou odjíždí do Makedonie. Do kempu jsme už potně dojeli na kolech kolem dvanácté. Před spaním jsme si dali všichni rum a šli spát. Byl to náročný, ale krásný den.

27.6.2008 pátek

Ráno jsme vstali v sedm. Nakonec jsme se domluvili, že sjedeme Taru a pojedeme dál směr Bjelasica. Sbalili jsme věci. Ještě jsme v kempu potkali nějaké Brňáky, tak jsme jim zkušeně dávali rady. Vypadali sympaticky,ale my už jedem jinam. Rozloučili jsme se s Kralupákama a protože jsme měli ještě chvilku čas, šli jsme se kouknout k Černému jezeru. Po cestě jsme potkali kempaře a ten nedal jinak, že si s ním musíme připít. Zase budu muset řídit já. Pak rychle k jezeru, nafotili jsme pár fotek u jezera a v kempu ještě nějaké ty žabky, když jsme v Žabljaku. A pak už hurá na raft. V Žabljaku jsme zaplatili 90 eur (pěkně drahý) a jeli k Taře, (bylo to aspoň půl hodiny), kde jsme čekali na auto, které nás doveze k nástupišti na rafty. Vtom slyšíme ránu. Na silnici se srazil autobus s osobákem. Nic vážnýho, ale autobus nemůže dál. K našemu překvapení z něho vyskakují naši známí z Kralup. Tak brzké shledání jsme nečekali. Tak se klukům cesta do Plevlje a do Bosny trošku protáhne. Trochu jsme pokecali a pak už nás naložili do auta a dovezli nás asi 3 km zpět proti proudu, kde jsme nasedli na raft. Jela jsem jen já s Jirkou, starej a novej raftař. Starý toho novýho zaučoval a Jirka měl snahu mu radit. Cesta rychle ubíhala, voda celkem tekla. Zastavili jsme jen jednou a šli se podívat na přítok řeky do Tary. Ta vyrážela ze skály a měla délku asi jen 100 metrů. Pak jsme projížděli pod mostem. Ŕeka byla nádherná, kolem vysoké skály. Škoda jen,. Že ten nejhezčí úsek jsme neprojeli. To bychom tomu museli obětovat víc dní. Tak máme aspoň co plánovat na příště. Když jsme dojeli, Jirka se stačil vykoupat v ledové Taře a pak už nás autem dovezli zpět k mostu. Dali jsme si studenou limču a pak už uháněli podél Tary směr Mojkovac. Před Mojkovacem jsme odbočili k vesničce Kula. Tady jsme si udělali malou projížďku na kole. Projeli jsme asi dvě dědinky. Chudobné a nic moc malebné. V jedné jsme si dali zmrzlinu (byl tam dokonce i obchod) a pak rychle k autu. Obloha totiž vypadala dost hrozivě. Ujeli jsme asi jen 17 km. Mojkovac jsme jen projeli, nebylo to žádné krásné město. Za Mojkovacem jsme narazili na slušně vypadjící hospodu. Byli jsme v s majitelem sami. Něco jsme pojedli a když už jsme se chtěli vydat dál, začalo tak strašně pršet, že jsme si nakonec dali ještě kafe. Padali kroupy tak velké, že jsem měla strach, že nám to zničí auto. Když déšť trochu přestal, sedli jsme do auta (platil se vstup, asi 10 euro) a dorazili do cíle dnešního dne, Bielogradské jezero (1.099 metrů) v Bhjelasici. Pořád pršelo, kemp nebyl moc pohostinný. Přesto jsme zaplatili, bylo to tu všechno moc na očích. Šli jsme do jediné hospody která tam byla. Byla dosti drahá. Dali jsme si čaj a šli hledat teplou vodu. Ženská na recepci nám tvrdila, že je teplá voda jen pro chatičky. Až druhý den jsme zjistili, že sprchy mohou používat všichni. Nakonec jsme ani nerozdělávali stan. Pořád pršelo a nechtělo se nám ho špinit. Lehli jsme si pod stříšku jakési chatičky a šli spát. Ještě jsme pořádně neusnuli, když nás vzbudila hlasitá hudba. Nějací výrostci přijeli a uprostřed „divočiny“ začali vyřvávat, pouštět hudbu a hlavně popíjet. Bylo to dost nepříjemný, chvilkama jsem měla i strach. Šla jsem si lehnout do auta. Asi kolem jedné konečně vypadli a my jsme mohli aspoň dospat.

28.06.2008 – sobota

Ráno jsme už v šest vstali, jen jsme se nabalili a vydali se směrem na Černou hlavu (2.139 metrů). Cesta vedla pralesem pořád vzhůru. Bylo to dost úmorné, cesta byla hodně příkrá a ten vlhký vzduch. Šlo se děsně. Asi po dvou hodinách jsme vylezli z pralesa a najednou tu byl jiný svět. Krásné louky, plné květů a nádherné výhledy- Dali jsme si malou svačinku a vyrazili dál. Sluníčko už zase pilně svítilo a po dešti nebylo ani památky. Došli jsme do Katun Dolovi, kde nás hned u první salaše zatáhl malý kluk na kafe. Dozvěděli jsme se, že se jmenuje Dimitri, bydlí tady s matkou celé léto. Zimu tráví v Mojkovaci. Byl dost milý, uměl anglicky líp než já. Tak jsme anglicko srbsky vykládali. Paní nám uvařila kafe v džezvě, nalila nám kořalku. Jirka chtěl mléko, ale to bude až večer po dojení. Prý se máme stavit až půjdeme zpět. Ptali jsme se, co jsme dlužni, paní nic neříkala, tak jsme jí dali 3 eura a objednali jsme si mléko.Ještě jsme tam nechala Dimitrimu čokolády, co jsem měla na cestu. Kousek nad první salaší stála ještě jedna, kde dokonce prodávali pivo. Tak zase až na zpáteční cestě. Ještě to bylo kousek do kopce a pak už úbočím. Cesta byla celkem dobře značena, ale ukazatele byly jen na Černou hlavu, tak jsme nakonec přehodnotili pochod k Šišku jezeru, to vezmeme cestou zpět a šli po značce. V dálce jsme už viděli vysílač na Zekově hlavě. Trochu to zde hýzdilo tu krásu kolem. Všude kvetli hlavně bílé kytky. Z rozcestníku pod Zekovou hlavou bylo vidět na Pešico jezero. K němu jsme nešli a odbočili jsme na pěšinku, která skoro nebyla vidět na Černou hlavu. Šlapali jsme po kytkách až nám to bylo líto. Nakonec jsme zjistili, že je už dost hodin, tak jsme vrcholek vypustili a zamířili přímo k jezeru Ursulovac. Pod ním vedla cesta, kterou jsme se chtěli dostat na Šiško jezero. Cesta se nám ztratila na krásné louce, kde rostlo kytek až oči přecházeli. Zřejmě jsme z té krásy ztratili cestu a pak jsme dvě hodiny bloudili pralesem. Lezli jsme houštím do strmého kopce a nemohli jsme se vymotat. Bylo to jak začarovaný. Pořád jsme viděli louky, na které jsme chtěli dojít a pořád se na ně né a né dostat. Borůvčí až po pás, kosodřevina. Nepropustný terén. Konečně jsme doškrábaní a málem bez mapy a knížky (že mi vypadla jsme zjistila naštěstí brzy) dorazili na cestu. Došli jsme k odbočce, na které jsme už dnes byli. Cesta ale vedla na Katun Dolovi a druhá nebyla označená. Modle mapy jsme zjistili, že by jsme k Šiško jezeru mohli dojít. Nakonec se nám to podařilo, ale šli jsme asi hodiny. Kolem jezera byl nezvyklý ruch. Bylo zde několik rodinek, asi obyvatelé přilehlé osady.My jsme se moc nezdržovali a šli směrem na Katun Dolovi. Cesta byla neznačená, ale nakonec jsme došli. V první salaši jsme si dali pivečko a nakonec i mléko. Když jsme došli na další salaš, už nás čekal Dimitri s objednaným mlékem. Tak snad nebudeme mít po čerstvém mléku průjem. Chvilku jsme vykládali s Dimitrim a když jsme v dálce zahlédli skupinku turistů, řekli jsme si, že na ně počkáme, beztak to budou Češi. Byli. Dva Češi a jeden Rakušan. Ten kontroloval značení a česká holka válela dobře srbsky. My jsme se bavili s Čechem, nakonec jsme zjistili, že je to velvyslanec ČR v Černé Hoře. Dal nám vizitku a zval nás do Podgorice na kafe. Dolů pralesem, to šlo celkem rychle. Už taky bylo dost hodin. V kempu jsme se ještě osprchovali a hurá na další cestu. Jeli jsme do Kolašinu. Tam jsme se nemohli doptat na cestu do Andrejevice, přitom to bylo vedlejší větší městečko. Nakonec jsme se vymotali z města. Nikde nebyly ukazatele, ale podle mapy jsme byli na správné cestě. Je fakt, že jsme ale asi po deseti kilometrech začli pochybovat, protože z krásné nové silnice byla najednou šotolinová cesta. Už byla tma, nikde nikdo. Najednou se ze zatáčky vyřítila osobní dodávka. Řidič dodávky zavelel, ať jedeme za ním. Jel jak blázen, cesta necesta, ale asi o půl jedenácté večer jsme byli v sedle Třešňak u Krčmy. V Krčmě jsme se seznámili ze svérázným Savo Sakičem, majitelem a dalším osazenstvem hospůdky. Byli jsme pozvaní na vínko, nějakou jejich rakii. My jsme vytáhli slivovici a tak jsme kecali. Byl to příjemný večer, Savo měl strašně rád Čechy. Češi jsou v Černé Hoře asi největší skupina turistů – horalů. Přisedl si k nám jeden domorodec. Už měl dost popitý a na otázku kde bydlí řekl, že 15 km odtud. Hned nás zval k sobě domů. Když jsem se ho zeptala, jak jde domů, řekl že autem. Namítla jsem co policie a jestli můžou jezdit s alkoholem v krvi, řekl že může a policie? Vytáhl placku a že on je policie. Na to nebylo co říct. Večer rychle ubíhal , už bylo dost po půlnoci, když nás Savo zavedl na loučku u Krčmy, kde prý spávají všichni Češi. Nic jsme neviděli, zalehli na karimatku a spali až do rána.

29.06.2008 – neděle

Ráno jsme kupodivu vstali už před sedmou hodinou. Před námi krásné divizny, malá loučka a Krčma. Sbalili jsme se a šli do ní. Dali jsme si jen kafe. Savo nám poradil, že máme jet autem až k osadě Šťavno, že si ušetříme hodně kilometrů po prašné cestě. Nakonec se to ukázalo jako dobrý tah, protože to bylo asi 4 km tam a 4 zpět. V Krčmě byli nějací Slovinci, taky vyráželi do hor. Za Šťavnem jsme zaparkovali společně ze Slovinci. Ti šli ale na Kom Vasojevičky (2.460m). My šli na o něco vyšší Kom Kučki (2.487m). Cesta vedla přes suťovisko a pak údolím nahoru. Před sedlem pod Kom Kučki jsme potkali nějakého chlapíka s výškoměrem a ohromným kloboukem. Řekl nám, že jsme ve výšce 1100metrů a popsal nám cestu. Ta ale byla celkem dobře značená, takže jsme nemohli zabloudit. Před vrcholem to bylo dost skalnaté, ale my jsme hravě vylezli na vrchol. Ten byl na konci hřebene, který byl trochu lezecký. Ze Štavna jsme sem šli asi 3 hodiny. Bylo poledne, tak jsme posvačili a vydali se stejnou cestou zpět. Cesta byla rychlejší. U auta nás čekala skupinka domorodců, kteří hráli na harmoniku, zpívali. Jejich syn neustále lezl po střeše auta. Nakonec odjelo všech asi deset lidí jedním autem, tak, že seděli v otevřených okýnkách a syn ležel na střeše. O půl třetí jsme už byli v Krčměě. Rozloučili jsme se ze Savo Sakičem a jeli pět do Kolašinu. Po cestě jsme se ještě vyčvachtali v řece a pak už jsme jeli do kaňonu Morača. Kaňon byl úžasný, silnička vedla ve skalách, samý tunel a hluboko dole tekla řeka Morača. Je pravda, že Černohorci jezdí hrozně. Všude po cestě byly pomníčky. Dokonce celá pětičlenná rodina. My jsme naštěstí v pohodě dojeli ke klášteru Morača. Byl moc hezký, zvláště mě zaujala zahrada plná květin. Bohužel jsme nenavšívili vodopád, který má být blízko kláštera. Jeli jsme směr na Podgoricu a hledali jsme nějakou hospůdku na jídlo a taky odbočku ke kaňonu Mrtvica, kam jsme chtěli jít další den. Odbočku jsme nenašli, tak jsme nakonec zapadli do poměrně luxusní hospůdky. I ceny tomu odpovídaly, ale pořád to bylo lacinější než u nás. Dali jsme si trojité maso, šopák, bylo to moc dobré. Pak jsme ještě kousek popojeli a další hospodě jsme zasedli k večernímu fotbalu Němci – Španělsko 0-1. Já byla děsně utahaná, v hospodě seděli jen chlapi, tak jsem nakonec šla do auta a podřimovala jsem asi do půl jedenácté. Pak jsme s Jirkem zajeli na druhou stranu řeky a přespali jsme na pastvině. Naštěstí se na ní žádné zvíře nepáslo.

30.06.2008 – pondělí

Ráno jsme zase hledali odbočku na kaňon Mrtvica. Dojeli jsme zpět až k Moračskému klášteru, a nic. Nakonec jsme tam zaťukali na jakýsi nevzhlený domek a starý domorodec nám ukázal silničku a ukazatel směřující do kaňonu. Odbočka byla zaprášená cesta a ukazatel byl ukryt za stromem.. Bohužel to nebylo naše první a ani poslední bloudění. Přejeli jsme řeku Mrtvicu, která se vlévá do Morači a zaparkovali auto na louce, kde byla cedule ukazující směr naší cesty. Asi půl hodiny jsme se prodírali houštím, opět bez značky a pak jsme zázrakem narazili na pěšinku, na které byla sem tam i značka. Později bylo značek víc a my jsme v pohodě došli k Danilovu mostu, který tu stojí od roku 1856. Řeka Mrtvice tu vytváří spoustu jezírek. Krásně průsvitných, ale strašně studených. Za mostem jsme vylezli nahoru a asi po čtvrt hodince končila značka. Narazili jsem ale na širokou cestu, která vedla správným směrem (mapa není) a tak jsme se po ní vydali. Došli jsme až k domu, kde byl konec cesty. Znovu jsme se teda vrátili, prošli jsme všechny odbočky a na cestu jsme nenarazili. Znovu jsme se vrátili. To přece není možné, abychom to netrefili. Nakonec až na potřetí jsme se u domu dovolali nějakého domorodce, ten otevřel dveře svého plotu a pustil nás přes svůj dvůr. Za domem začala opět vést značka a my pohodlně došli až k ceduli Kaňon řeky Mrtvice. Odtud jsme po nepatrné pěšince šli podél řeky plné tůněk a vodopádků až k uměle vykopané stezce ve skály. Ještě jsme po ní kousek šli, ale řeka už byla málo vodnatá tak jsme usoudili, že to nejlepší jsme viděli a vrátili jsme se zpět. U mostu jsme se ještě vykoupali, teda Jirka se koupal, já si opláchla nohy. Auto bylo na místě. Znovu jsme se namočili do vody, tentokrát i já. Hygiena musí být. Asi ve tři jsme kaňonem řeky Morači vyjeli směr Podgorica. Po cestě jsme se stavili ve fotbalové (včerejší hospodě) na jídlo. Dali jsme si dohromady míchané maso(300g za 8eur). Bylo to výborné a tu jednu porci jsme ani nemohli sníst. K tomu jsme měli šopský salát, který je tu výborný. Jirka si dal pivo, tak jsem usedla za volant a jela do Podgorice, hlavního města Černé Hory. Tu jsme jen projeli a celkem v pohodě našli silnici na Nikšič. Za Podgoricou Jirka usnul a za odbočkou na Ostrog jsem ho musela budit, aby mě podržel při jízdě smrti nahotu na Ostrogský monastýr. Byl ve vysoké skále skoro nahoře, cesta byla značně klikatá a hodně úzká. Dvě auta si těžko vyhýbala. Byla jsem ráda, že jsem dojela ke klášteru. Klášter byl pěkný, bylo tu dost věřících, čekali na modlitby. Prošli jsme kolem nějakého svatého a snažili se chovat důstojně. Zpět řídil Jirka, já toho měla plné zuby. Zpět do Podgorice ke Skarlandskému jezeru. Už byla tma, asi 10 hodin večer. U Vispáru jsme to zapichli, snědli půlku melounu a přespali jsme u auta na louce.

01.07.2008 – úterý

Ráno nás probudil krásný kůň, který přiběhl na louku. Sbalili jsme si věci a vydali se ke Skadarskému jezeru. Jeli jsme po úzké a klikaté silničce kolem jezera. Sjeli jsme až k vesniče M…… kde měla být pláž. Moc se jinak totiž v jezeru nedá koupat, protože jsou skoro všude různé řasy a trávy pro ptactvo. Vesnička byla maličká, nechyběl minaret a u pláže byla pěkná hospoda. Byl tam takový minicamp, pár lidí v něm stanovalo, převážně rybáři. My jsme si dali kafe a pak jsme si sedli na pláž. Sice jsme ji společně užívali ze psy a oslíky, ale na odpočinek to stačilo. Taky jsme pozorovali pradlenu, která přišla vyprat velké prádlo. Rozdělala na pláži oheň a vyvařovala prádlo přímo na pláži. Zlatá automatická pračka. Voda nebyla nic moc, ale vykoupali jsme se. Asi po dvou hodinkách jsme odjížděli směr hranice s Albánií. Skadarské jezero je největší na Balkáně a celá jedna třetina je v Albánii. Projížděli jsme vesnici, kde byly stromy staré asi 400 let. Na hranicích nebyl žádný ruch. Taky komu by se tam chtělo. Kromě pár turistů, kteří chtějí poznat jejich krásné hory tam asi nikdo moc nejezdí. Kousek jsme jeli po hranicích a pak už jsme zase sjeli do vnitrozemí. Cesta byla čím dál tím širší a frekventovanější. Kolem poledne jsme dojeli do Ujcinu, nachystali kola a kolem Veliké pláže jsme jeli až k hranicím Albánie, kde byla nudistická pláž. Cesta vedla po celkem frekventované silnici, bylo dost horko a všude byl velký binec. Dojeli jsme do nuda kempu, který byl upravenej, čistej a i pláž byla nádherná. Jen tam byl černý písek a ten byl dost horkej. Vykoupali jsme se a protože nás vyhnali z lehátek ze slunečníky, polenošili jsme na trávě. Asi po hodince jsme sedli na kola a jeli zpět do Ujcinu.Ujeli jsme asi 35 km. Asi v pět jsme odjížděli z Ujcinu směr Bar a Petrovac. Tam jsme si udělali další zastávku, prošli jsme pěkné městečko, které bylo ale plné lidí. V hospůdce jsme si dali gulášek s kolínkama a jeli dál do Budvy. Před Budvou jsme nafotili ostrůvek Svety Stefan a jeli do města. Tam však byla taková zácpa, že jsme se vrátili do kempu před Sv. Stefanem. Potkali jsme tam Čechy, Pražáky a taky Moraváky z Valtic. Tentokrát musím uznat, že s Pražákama byla větší legrace a tak jsme s nimi kecali dlouho do noci. Spali v karavanu, dva manželské páry. Kecali jsme o Černé Hoře a o cestování. Příjemný večer.

 02.07.2008 středa

ráno jsme se jen sbalili, rozloučili se s Pražákama a Moravákama a odjeli směr Budva. Naštěstí po včerejších zácpách nebylo ani stopy (bylo tepre 8 ráno) a my jsme celkem v pohodě dojeli do Budvy. Po cestě jsme ještě jednou nafotili městečko Sv. Stefan, které prý zrestituovala nějaká hraběnka a je zavřené, protože ho opravuje. Zaparkovali jsme a šli na obhlídku staré Budvy. Bylo to takové uzavřené město na malém poostrově a bylo moc hezké. Jen hrad měli ještě zavřený, nebylo ani 9 hodin. Tak jsme si koupili v pekařství koláče, v obchodě pak ještě v obchodě nakoupili mléko, malou veku a za Budvou jsme si na parkovišti roztáhli celtu a nasnídali se. Bylo pěkné vedro a nás čekala cesta na Lovčen. Ještě před tím jsme na chvilku zastavili v Centije, bývalém hlavním městě. Po válce ale bylo sídlo země přestěhované do Podgorice. Městečko bylo malinké, bylo v něm několik starých, ale trochu zchátralých budov bývalých ambasád, pěkný park a neoznačené cesty. Jako všude. Trochu nám trvalo, než jsme se vymotali na silnici vedoucí na Lovčen. Není divu, vpravo znamená rovně a to jsme nevěděli. Pak jsme už jeli klikatou silnicí na horu. Po cestě na stáncích nabízeli pršut. My jsme odolali a vyjeli jsme na 1… metrů vysoký Lovčen. Z průsmyku odbočuje kamenitá cesta na horu Lovčen, poté následuje již jenom 461 schodů a jste před mauzoleem, kde je pohřben vážený černohorský básník, filosof, vladař a národní vůdce Petar II Petrovič Njegoš (1813-1851).

Nejprve jsme zašli do mauzolea knížete Njeguše. Byl to honosný památník, ke kterému vedlo hodně schodů v tunelu. Za památníkem byla vyhlídka na moře, vlastně Kotorský záliv. Byl ale opar, tak jsme záliv moc neviděli. Pod památníkem byla pěkná kruhová restaurace. Dali jsme si kafe a sjeli dolů do vesničky Njeguš, kde jsme chtěli navštívit doporučenou hospodu a sušárnu pršutu. Dali jsme si oběd, pršut, byl výborný a pak jsme majitele ukecali, aby nás dovedl na místo, kde tato lahůdka vzniká. Dovezl nás asi kilometr vzdálené místo, kde stál jeho dům a hlavně na domě velká půda. Kde sušil asi 4.000 kilo pršutu. Jedna kýta měla průměrně 7 ks, takže tam viselo asi 570 kýt. Byly zavěšené v šesti řadách. Na půdě bylo několik větracích okének a na zemi dva vozíky, na kterých se občas rozdělal oheň. Maso bylo sušené průvanem, ale trochu i očuzené ohněm. Nakonec jsme koupili jednu celou kýtu a navíc jsme ho ukecali a prodal nám půlku vepřové panenky, kterou prý suší jen pro potřebu rodiny.   Platili jsme za všechno 68 eur, což byla cena, za kterou by jsme u nás koupili poloviční dávku masa.Pak jsme sedli do auta a sjeli jsme do Boky Kotorské, do městečka Kotor. Prvně jsem se s tímto městečkem seznámila při čtení knížky Julese Verna Nový hrabě Monte Christo. Je to krásné přístavní městečko s uzoučkými uličkami, hradbami a hradem. Prošli jsme starý Kotor , nahoru na hrad jsme to po chvilce přemlouvání se vzdali. Bylo strašný vedro, tak jsme šli radši na zmrzlinu. Ta byla výborná. Pak už jsme uháněli Kotorským zálivem směrem k širému moři a k hranicích Černé Hory. Objížděli jsme klikatými silničkami záliv, pozorovali ostrůvky na moři. Až večer jsme narazili na kemp v …………, nás poslední kemp v Černé Hoře. Kemp byl pěkný, opět bez teplé vody a majitelova manželka byla Slovenka. Platba nebyla tak hrozná, (6 eur) možná z protekce, ale i tak stála za jeden den to co v Žabljaku za dvě noci.. Večer jsme se šli projít. Vůbec nás to tu nenadchlo. Moře děsné, městečko nic moc. Sedli jsme si do jedné hospůdky, Jirka koukal na tenis. Brzo jsme to ale zabalili a šli si užít poslední noci v Černé Hoře.

03.07.2008 – čtvrtek

Ráno jsme se pobalili, nasnídali a symbolicky jsme se rozloučili s Černou Horou. Bylo nám tady krásně, snad se sem ještě někdy vrátíme. Pak už jsme uháněli směr hranice. Ještě jsme nabrali naftu za eura a hurá do Chorvatska. Hranice jsme projeli v pohodě a za chvilku už nás vítal Dubrovník. Zaparkovali jsme hned u hradeb a divili jsme se, že se tu nevybírá parkovné. Město bylo úžasné, opravdu perla Jadranu. Ale drahá, dost. Bylo strašný vedro, tak jsme prošli staré město a na hradby jsme ani nechěli. Chtěli asi 50 kun, což se nám zdálo dost drahý na to, abychom se opékali na sluníčku. Ale výhledy museli být pěkný. Místo toho jsme si smlsli zmrzlinu a šli k autu. Tam nás čekalo nemilé překvapení v podobě pokuty za parkování. (100 kun).Protože jsme ale nevěděli, kde by jsme pokutu uhradili, odjížděli jsme z města. Říkali jsme si, že snad to po nás nebudou na hranicích chtít. Když jsme vyjížděli z Dubrovníku, stáli na parkovišti policajti. Dali jsme jim pokutový bloček a ptali se, kde to máme zaplatit. Policajt řekl turist a lístek roztrhal. To se nám líbilo. Přece jen nebyl ten Dubrovník tak drahý. Odpoledne jsme dorazili na Pelješac. Prvním městečku Ston jsme si dali oběd (ceny jsou tady výrazně dražší) a jeli jsme do Boraku, kde byli na dovolené kolegové Kutilovci s Daniným bráchem Karlem a jeho rodinou a ještě jednou rodinou z Jedovnic. Měli krásné ubytování, vesnička byla taky pěkná a moře nádherné. Nakonec jsme sehnali na dvě noci ubytování. Zabydleli jsme se a šli na večerní posezení ke Kutilům. To se protáhlo asi do půlnoci.

04.07.2008 – pátek

Rána jsme asi o půl desáté vyrazili na pláž. Byli jsme tam úplně sami. Kutilovci přišli kolem půl jedenácté. Já jsem dočetla knížku, taky jsme se projeli na loďce, kterou nám půjčil Karel. Odpoledne Kutilovi odjeli do Orebiče, ale nám se moc nechtělo, chtěli jsme si trochu užít moře. Večer jsme se zase sešli u Kutilů a popili vínečko.

05.07.2008 – sobota

Dnes jsme se rozloučili s Kutilovcama, s mořem a asi v jednu po obědě jsme vyrazili směr Bosna a Hercegovina. Tam jsme hned dostali pokutu za rychlou jízdu. Jirka to ukecal na 10 euro. Na to že jsme jeli v obci osmdesátkou to nebylo moc. Zastávka v Mostaru byla moc pěkná. Městečko bylo nádherné, připadla jsme si jako v Turecku. Byl to tu samý minaret, uzoučké uličky plné krámků a samé muslimské věcičky. Prošli jsme přes most a staré městečko. Asi po dvou hodinách jsme odjížděli směr opět Chorvatsko. To jsme přejeli poměrně dobře a hranice s Maďarskem jsme přejeli před půlnocí.

06.07.2008 – neděle

V Maďarsku jsme se trochu prospali a ráno jsme vyrazili směr domov. Domů jsme dorazili kolem oběda.

Zhodnocení:

Černá Hora je bezesporu nádherná. Moře, hory, hluboké kaňony, úžasní a skromní lidé. Jediné co mi vadilo byl dost velký nepořádek a řidiči. Ti jezdili hrozně a já která tak ráda řídím jsem za volant sedala opravdu jen tehdy, když si dal Jirka pivo.

Přála bych si se sem jednou vrátit a projed na raftu řeku Taru. A projít Prokletie. A vrátit se na Durmitor, Bjelasicu a za malým Dimitrijem A do   Krčmy v Komovi. Jen bych asi vynechala moře, i když i to má svoje kouzlo a městečka byly malebné. 

Černá Hora má prostě v mém srdci velké místo.

Tak snad někdy příště ahoj.